Nesmíme se bát přejmenovávat ulice a posílat sochy do lapidária i bořit, říká historik a filozof Hlaváček

Nejen o tom jsem se bavil s historikem a filozofem Petrem Hlaváčkem, autorem eseje Kolikerá Praha? Urbánní paměť a identita, která vyšla v knize Ke stolu!

Ve svém textu se věnujete tomu, že veřejný prostor odráží stav společnosti. Mě by zajímalo, co v tom zrcadle můžeme vidět dnes?

Především se musíme do toho zrcadla občas dívat. Všem bych doporučil, když probíhají Prahou, aby zvedli oči o kousek výš a začali vnímat, že se každé město projevuje v různých patrech. V těch se odráží i jeho minulost a město vlastně vypráví – ať už jde o domovní znaky, nebo pamětní desky. Pokud se město nemá stát skanzenem, který ukazujeme turistům, tak nesmíme tyto kulisy vnímat jako věšák příběhů, z něhož ten svrchní nemůžeme sundat a odhodit.

Pokud je město živým organismem, i z hlediska paměti a připomínky určitých paměťových stop, musíme být nutně kreativní a tvořiví. Já jsem to označil rádoby provokativní tezí, že jsou situace, kdy veřejná prostranství je třeba přejmenovávat a pomníky je někdy potřeba bořit nebo poslat do lapidária. Je to veřejný akt tvorby veřejného prostoru a vymezení se vůči situacím nebo hodnotám, které jsou pro nás pozitivní nebo negativní.

Kde je podle vás hranice mezi zachováním určité historické paměti a nezaseknutím se ve své „skanzenovosti“? Kdy bychom měli přejmenovávat ulice a bourat pomníky?

To já samozřejmě nevím, kde ta hranice je. Tuším, že průšvihem by byla ignorace tradice města i určitá posedlost pamětí, pomníkovostí, připomínáním různých jubileí, což je typické i pro dnešní Evropu, z níž cítíme jistou bezradnost, jak se stavět k vlastní historii. Ta hranice vzniká v dialogu. A fórem pro ten dialog není zastupitelstvo města Prahy, ale jsou to i sousedské pospolitosti jednotlivých čtvrtí. Je důležité, aby se i lidé na Vinohradech zajímali, co se děje za dveřmi jejich činžáku, neřešili jen své partikulární zájmy, ale měli svou čtvrť rádi a chovali se jako občané.

Kamenné díly na Mariánský sloup|foto: Michal Šula,MAFRA / Profimedia

V posledních měsících v Praze vzbudilo emoce hned několik případů obnovy nebo bourání pomníků ve veřejném prostoru. Prvním případem je vztyčení mariánského sloupu na Staroměstském náměstí, druhým socha maršála Koněva v Bubenči. Co si o tom myslíte vzhledem k městské paměti?

Když si vezmeme mariánský sloup, tak bych řekl: jsem všemi deseti pro to, aby se mariánský sloup vrátil na Staroměstské náměstí. Praktický problém ale je, že ten sloup neexistuje. Existují jen některé jeho fragmenty. Pokud zastupitelstvo Prahy odhlasovalo, že se sloup do historického centra Prahy vrátí, tak tam nebude dílo pana Bendla, ale dílo pana Váni; v podstatě pokus o repliku na základě nekvalitní dokumentace, a to nechávám stranou tu církevně-politickou dimenzi. Přijde mi absurdní, že se má na takovýto exkluzivní prostor bez odborné diskuze instalovat něco, co považuji za kýč, hru na baroko na počátku 21. století. Samozřejmě, že zboření sloupu byl barbarský čin, ale tím zbořením se psaly dějiny.