Nevíte, kam na výlet? Jeďte na šumavskou samotu, nejšílenější autobusák nebo do hudebního lesa

„Jde o to, udělat si na to čas, projet si tu rovinu na kole nebo projít pěšky. Důležité je nespěchat, dívat se kolem sebe,“ říká Adam Gebrian o jižních Čechách
„Jde o to, udělat si na to čas, projet si tu rovinu na kole nebo projít pěšky. Důležité je nespěchat, dívat se kolem sebe,“ říká Adam Gebrian o jižních Čechách

Zchladit se můžete v šumavském Křišťanovickém rybníku, kam chodí jenom místní. Nebo si vyrazte do lesa Klankenbos mezi tančící břízy. Fanoušci architektury ocení zjevení v kaplích na benátském bienále, gurmáni by měli vyrazit do pekárny směr Mšeno. Připravili jsme pro vás nejlepší výletní tipy z Česka, Norska i telavivského autobusáku.

Koupání postaru v ryzí Šumavě
Doporučuje Aleš Palán, autor knihy o šumavských samotářích Raději zešílet v divočině

Díky svým respondentům znám na Šumavě skrytá místa, ale ty nemůžu prozradit, protože by přestala být skrytá. Doporučím alespoň Křišťanovický rybník, který je krásný v tom, jak je obyčejný. Jeho kvalita je v tom, že nepřitahuje davy. Zato je tu ryzí Šumava. Je to nejvýše položený rybník v Čechách a turisti sem nejezdí také proto, že je tu chladnější voda, chodí se sem koupat spíše místní. Je tu i skvělá bouda, kde dostanete pivo, limo, klobásy, smažáka za lidové ceny a v lidové atmosféře. Po značkách se dá jít kolem rybníka, vydat se k Boubínu, sejít do údolí Blanice, tam se musí už chvílema po čtyřech, ale když tam sejdete, zažijete atmosféru jak na Vydře. Akorát tady budete úplně sami.

Holašovice

Je to vlastně místo, kde sice turismus je, ale takový ten starý, místní. Můžete se tu s lidmi dát do řeči, spřátelit se. A ten rybník je veliký, takže když chcete být sami, můžete odejít na druhou stranu.

Po jižních Čechách a hlavně nespěchat
Doporučuje architekt Adam Gebrian

Miluju jižní Čechy, už od dětství, považuju je za nejfantastičtější místo v republice, především v létě. Je tu spousta malých míst, která stojí za návštěvu. Když se řeknou jižní Čechy, někoho napadne Třeboň, Budějovice, Krumlov, Telč a možná Slavonice, ale já myslím, že je možné jižní Čechy prozkoumávat, jet od jednoho rybníku k druhému, jednoho malého místa k dalšímu. Záměrně nechci mluvit o jednom konkrétním místě. Jde o to, udělat si na to čas, projet si tu rovinu na kole nebo projít pěšky. Důležité je nespěchat, dívat se kolem sebe, pozorovat, jakou mají jihočeské vesnice nádhernou urbanistickou strukturu. Ty dvory s jasnou bránou, jasnou hranicí mezi veřejným prostorem návsi a tím, co je za ní. To jsou takové věci, které milujeme a obdivujeme v Itálii nebo ve Francii, ale jsou k vidění i v Česku.

Budapešť

Ošuntělá Budapešť, ve které se nemluví
Doporučuje publicista a spisovatel Karel Veselý

Lázeňská kultura patří neodmyslitelně k Budapešti. V maďarské metropoli na Dunaji najdete muzeum římských lázní nebo třeba opulentní wellness v kulisách secesního hotelu Gellert. Mě ale nejvíc zaujaly tak trochu zapomenuté turecké lázně Király, které jsou připomínkou časů, kdy město v šestnáctém století ovládala Osmanská říše. Zvenku vypadají trochu jako dům na odstřel, interiér je sympaticky ošuntělý, na chodbách a v převlékárně máte pocit, že čas se tady zastavil někdy v šedesátých letech minulého století. Rovnou o několik století dozadu se pak propadnete, když se konečně dostanete do místnosti s mramorovou lázní pod typickou kupolí s kulatými světlíky. Když se položíte na vodu, je to jako dívat se na hvězdy. Kolem hlavního bazénu o průměru asi pět metrů jsou další čtyři menší, vlastně skoro vany, s různě teplou vodou, nebo parní sauna. Důležité je respektovat klid místa, sem se prostě nechodí vést duchaplné dialogy, ale relaxovat.

Budín – tedy starší, kopcovitější a zelenější polovina Budapešti – je vůbec zajímavé místo. Turističtí průvodci vás nasměrují na Budínský hrad nebo Géllertovu horu, kdo chce ale zažít město v jeho obyčejnosti, může se projít třeba právě v okolí Király. Pro dokončení relaxace doporučuji navštívit osmdesátkovou oázu Bambi Café, kde se také tak trochu zastavil čas, alespoň podle interiéru a rychlosti číšníků. O kousek dál je v bývalé slévárně továrny Ganz poněkud bizarní muzeum kovoprůmyslu, a kdo se vydá podél mauzolea tureckého básníka Gul Báby do kopce, dostane v Parku Pétera Mansfelda za odměnu báječný výhled na Dunaj a parlament.

Les jako hudební nástroj
Doporučuje hudebnice Enchanted Lands

V létě vyrazím do zvukového lesa Klankenbos, který je u belgického města Neerpelt. Najdete tu asi šestnáct audioinstalací, návštěvníkům má les zprostředkovat jiné vnímání, pomoci jim zapomenout na každodenní život. Je to dobré místo na nedělní procházku, i pro rodiny s dětmi. Je tu umělé jezírko, kde jsou kontaktní mikrofony, které zaznamenávají pohyby rostlin, hmyzu, ptactva. V březovém háji najdete v korunách stromů motory zachycující různé vibrace, takže břízy tu vytváří zvukové symfonie. Myslím, že tu je i rádio, které hraje nekonečné smyčky od různých soundartových umělců. Nebo chatky spojené dráty, které oscilují a vytvářejí zajímavé zvukové kompozice.

Kdybyste chtěli zůstat v Česku, v pražské Botanické zahradě je také zvukový lesík, vypadá to v něm jako v kulisách počítačové hry Mist. Můžete si tu zahrát s xylofonem z kamenů, vyzkoušet si různá echa, křičet na sebe navzájem skrz kmen stromu.

Koupačka s KGB
Doporučuje spisovatelka Dora Kaprálová, autorka knihy Berlínský zápisník

Vinnica je město s temnou historií. Bylo tu největší středisko KGB, Hitler si tu chtěl postavit bunkr. Všude kolem nádraží je stalinská architektura, jezdí tu rozvrzané trolejbusy, ale přitom tu rodák z Mukačeva, takový mladý kluk, udělal první ročník evropského festivalu literatury. Byla to taková pankáčská akce, která mi připomínala devadesátá léta. V rámci festivalu se četlo na různých místech tohoto smutného města, někde jste třeba potkal cedulku, že v tomto domě přežil jeden jediný Žid. Uprostřed města, na řece, je ostrov. V parníčku jsme ostrov objížděli, zničehonic z něho skočil do řeky muž staršího věku a odplaval kamsi v dešti. To je vše, co vám o Vinnici můžu říct. Ještě doporučuju navštívit místní předraženou putyku Manhattan.

Za nejhezčí tmou v Česku, popíjením v Hobitíně a šotoušovskou romantikou. Letní průvodce Radia Wave

Cestování - posázaví - výlet -karavan - osmdesátky

Nejhezčí tma v Česku je v Manětíně, oblasti na pomezí Plzeňského a Karlovarského kraje. Deset místních obcí se tu před pár lety dohodlo, že ve světlem čím dál více znečištěném Česku vytvoří místo, kde člověk ještě může zahlédnout vesmír, aniž by musel daleko do hor. Námi oslovení architekti, cestovatelé i básníci přidali i tipy na tajuplnou jihočeskou tisícovku s výhledem jako na Aljašce, vesnici plnou moderní architektury nebo šotoušovskou romantiku v rekonstruované drážní vodárně Opava-Východ.

Norský tyrkys
Doporučuje cestovatelka Radka Staňková

Jezero Lovatnet na západě Norska si zamilujete na první pohled. Tyrkysově modré, až nazelenalé jezero obklopují více než kilometrové strmé hory, na jejichž vršcích je možné i v létě spatřit sníh, nebo dokonce ledovec. Jezero totiž leží v oblasti národního parku Jostedalsbreen, což je největší ledovec pevninské Evropy. Přestože většina turistů míří k ledovcovému splazu Briksdalsbreen, na úplném konci silnice vedoucí kolem jezera můžete navštívit ledovcový splaz Kjenndalsbreen. Cesta k němu je z obou stran lemována obřími skalními stěnami, ze kterých na mnoha místech stékají do údolí větší či menší vodopády. Tohle pohádkové prostředí má ale temnou historii. V roce 1905 se z jedné z hor nad jezerem utrhla obří kamenná lavina. Následná více než 40metrová vlna tsunami smetla vesnice na jižním konci jezera. Neštěstí si vyžádalo 62 obětí. O 31 let později udeřila tsunami podruhé. Ze stejné hory se utrhl ještě větší kus skály a následná vlna smetla znovuvystavěné vesnice podruhé. I dnes můžete stále vidět obří jizvu na hoře Ramnefjellet, odkud se lavina utrhla. Neštěstí pak připomíná plaketa se jmény lidí, jejichž těla nebyla nikdy nalezena, a velký bílý kříž na poloostrově vytvořeném sesuvem.

Jezero Lovatnet

Zůstaňte na autobusáku
Doporučuje filmař Tomáš Elšík, autor dokumentu Central Bus Station

Já jsem teď natáčel čtyři a půl roku v Tel Avivu. Nejzásadnější místo, které jsem tu našel, je centrální autobusové nádraží. Ještě donedávna to bylo největší autobusové nádraží na světě, pořád je ale nejsložitější, má nejvíce spletitou strukturu, sedm pater. Uvnitř je ohromná koncentrace všech izraelských minorit, které nádraží používají jako náhradní domov. Jsou tu části, které patří jenom Filipíncům, v jiných žijí Eritrejci, Súdánci, můžete tu procházet celou společností. Tím, že má ta budova sedm pater, vidíte tu i společenské rozdělení. Čím nižší patro, tím nižší společenská úroveň.

To nádraží je fascinující i tím, jak je udělané. Stavělo se ve stylu „non places for non people“, což je architektura používaná v casinech Las Vegas. Ta stavba z tebe má vytrhat individualitu, dát ti pocit, že jsi malinký, líp manipulovatelný do obchodů. Izraelci to tu přestali používat, do opuštěných prostor se přestěhovaly filipínské a eritrejské obchody, ale taky jejich bufety nebo hospůdky. Je tu docela šance, že se dobře najíte.

„Ještě donedávna to bylo největší autobusové nádraží na světě, pořád je ale nejsložitější, má nejvíce spletitou strukturu, sedm pater,“ říká Tomáš Elšík

Nový Zlín? Benátky? Rotterdam!
Doporučuje Karolína Vránková z časopisu Respekt

Zrovna jsem byla ve Zlíně, kde se mi moc líbilo. Je to velice zajímavý kus historie, v níž hraje architektura důležitou roli. Zlín se ale mění, snaží se regenerovat, je tu pár velice zajímavých věcí k vidění. Dvě budovy baťovského areálu jsou přeměněné v muzeum a galerii, je tu krásná expozice o historii Zlína a bot, které tu vyráběli. Centrum se také hodně změnilo, jsou tu dva krásné opravené parky: Komenského sady a Gahurův prospekt. Nedaleko jsou kavárny a burgrárna, občas se tu hraje. Tady se dá strávit opravdu hezký letní víkend.

Luchtsingel – pěší lávka přes nepřehlednou část města v Rotterdamu

Kdo by chtěl cestovat za hranice, může vyrazit na architektonické bienále v Benátkách. Velikánská výstava s krásnou architekturou z celého světa. Mimo hlavní výstavu se dá zajít do parku na ostrov San Giorgio Magiore, kde má svou expozici Vatikán. Vyzvali deset nejznámějších světových architektů, aby tu vytvořili stavbu na téma „kaple v lese“. Můžete tu sledovat laboratoř toho, jak architektura dokáže přesáhnout sama sebe a dosáhnout duchovního účinku.

A jestli nemáte žaludek na horko v Benátkách, jeďte se zchladit do Rotterdamu. Tohohle dělnického přístavního města, které svou novou identitu postavilo na nové architektuře. Začne to už na nádraží, krásné, přehledné stavbě. Když vstoupíte do centra, na každém rohu je to něco. Třeba skvělá atrakce, takzvaný Luchtsingel – pěší lávka přes nepřehlednou část města. Končí v budově, kde sídlí její architekti, na střeše je pak skvělá kavárna. Je tu taky řada krásných mrakodrapů, lepších než kdekoli v Evropě, nebo tržnice od Winyho Maase, který rád věci obrací naruby – tahle tržnice je vnořená do obytného domu.