Než přijde mráz a pronikne okny…

Ceněný prozaik Henning Mankell ho vydal v roce 2002 se zjevným záměrem představit fanouškům dobře známou postavu z jiného úhlu. Nepoučený český čtenář bude vlastně ošizen o jeden z důležitých aspektů knihy: možnost vidět Wallandera očima druhého a uvědomit si, že znal jen jednu stránku hrdiny.

Obdivný, kritický i ironizující přístup jeho dcery prezentuje tloustnoucího policistu jako schopného vůdce vyšetřovacího týmu, nesnesitelného stárnoucího chlapa a nedokonalého, ale milujícího otce. Místo deprese a smutku nastupuje spíše řízná potměšilost smíšená s respektem.

Motiv času, který byl klíčový už v Neklidném muži, tvoří základní osu románu Než přijde mráz. Lindě Wallanderové zbývá několik málo dní do nástupu na ystadské policejní oddělení a v těchto několika dnech zápasí s netrpělivostí, neuspokojivým stavem osobního života i přízrakem minulosti v podobě záhadně zmizelé kamarádky Anny. Do toho se na sklonku podzimu začínají v regionu dít podivné věci – hoří zvířata, zverimexy, umírají lidé. Soukromé pátrání Lindy se záhy protne s vyšetřováním jejího otce.

Srážka dvou blízkých lidí, převážně neschopných normální komunikace, je literárně nejzdařilejším prvkem románu a dost možná jedním z nejvydařenějších momentů celé letité wallanderovské série. Otec a dcera vedou neurovnaný život plný hádek, neobratných projevů náklonnosti a profesních trablů. Občasné animozity jsou dokladem jediné věci: jablko nepadlo daleko od stromu. Osamělost a podivínství Wallandera přechází i na jeho jediného potomka.

Mankell používá er-formového vypravěče, nicméně soustředěného na perspektivu Lindy. Než přijde mráz je tak spíše než strhující detektivkou jakousi útržkovou rodinnou kronikou, albem vzpomínek na těžké dětství i dospívání, podivínské příbuzné a zároveň psychologickým portrétem dvou lidí poznačených vnitřním neklidem i krutostí povolání. Po kolikáté už slyšíme v severské detektivce větu, že vyšetřovatel vykonává vyčerpávající práci jen proto, že nic jiného neumí? Ale kolikrát je tento výrok tak působivě a hluboce zapuštěný do psychologické stránky postav jako v tomto románu? Opravdu jen zřídka. V tomto ohledu nemá Mankell na Severu v podstatě konkurenci.

Henning Mankell v NYC |foto: David Shankbone

Známou slabinou jeho románů je paradoxně detektivní část, často poznamenaná uspěchaností a nepříliš strhující výstavbou. Než přijde mráz tento fakt potvrzuje především v překotném a lehce papundeklovém finále, které do pomalého a zevrubného toku vyprávění křečovitě roubuje akční zkratku.

Jinak je ale hledání vůdce fundamentální křesťanské bojůvky, jehož identitu čtenář na rozdíl od policistů zná vlastně od začátku, napínavě spojené s psychologickou složkou románu a chytře akcentuje některé motivy – především hrozivou cizost, která číhá za důvěrně známou tváří (přítele, příbuzného…).

Než přijde mráz jednoduše patří k nejlepším Mankellovým textům, svou hloubkou, soustředěným, přímočarým a upřímným tónem vyprávění, spádem i mírou intimity, kterou dokáže mezi aktéry navodit. Zatímco pro některé je severské detektivka rájem thrillerové dynamiky a zapeklitých případů, pro příznivce rodu Wallanderů je to především místo melancholie, vzpomínek, neúprosného času, krutého světa dorážejícího na popraskaná okna duše hrdinů…

Zkrátka, hájemství neúprosně přicházejícího mrazu. Henning Mankell: Než přijde mrázPřeklad: Hana Sojková. Brno: Host, 2013. 451 stran.