Ničí Facebook umění? Jak se tvoří bez sociálních sítí

Gaiman se před svým půlročním internetovým detoxem Guardianu svěřil, že nejlepší nápady má, když se hrozně nudí. Několik hodin bez telefonu, počítače a surfování po bizarních webech, a už prý vymýšlí epizodu Doctora Who.

Česká spisovatelka Bianca Bellová se rozhodla vypustit sociální sítě z praktického důvodu. „Dostala jsem třítýdenní stipendium v Rakousku a měla napsat celkem dlouhý text. Věděla jsem, že se mi bude špatně psát, když na mě bude pořád poblikávat Facebook,“ svěřila se autorka próz Mrtvý muž nebo Celý den se nic nestane. Vyhnout se prokrastinaci jí nakonec pomohl její partner Adrian T. Bell: „Každý den mi ráno změnil heslo. Když jsem měla napsáno, tak se zeptal: ‚Kolikpak jsi napsala?‘ Řekla jsem šest nebo osm stránek a on mi poslal heslo zpátky.“

Bianca Bellová si vystačila s důmyslným systémem a Facebook neopustila. Představuje pro ni totiž i jistou inspiraci: „Přes ty problémy, které s ním mám, mi Facebook hodně dává. Včetně podnětů. Jsou to různé příběhy, ke kterým se člověk prokliká a zjistí, že by to mohlo být opravdu dobré. Třeba teď mě zajímá člověk, který se odstěhuje někam do lesa a tam si prostě poustevničí.“

Bianca Bellová|foto: Jan Trnka

Za umělce poustevníka by se dal považovat třeba sochař Štěpán Beránek, který sociální sítě nepoužívá vůbec. Může za to umění: „V ten konkrétní den, kdy jsem se rozhodl odpíchnout se z Facebooku, jsem byl na výstavě Raqiba Shawa. Je to takový současný indický Hieronymus Bosch. Čím více času člověk byl ochoten strávit u jednoho obrazu, tím více z něj mohl vymáčknout. Když jsem se vrátil domů a šel na Facebook, zjistil jsem, že to jde přesně proti umění. Rozhodně mi to nepomáhá, abych prohluboval svoje obrazové vnímání.“

Beránkovi vadí, jak se informace na internetu zplošťují na jednoduchý obrázek a headline: „Místo toho, aby se člověk zamyslel nad jednou věcí a věnoval jí patřičný čas, tak je zahlcený spoustou malého, povrchního. Což je pro tvůrčí činnost určitě špatné.“ Ve svém ateliéru má Beránek počítač na vyřizování e-mailů a pouštění hudby. Nic víc na něm nedělá a má pro to jasný důvod: „Právě to, že člověk je vnějšími okolnostmi motivovaný vydržet pár hodin jen se svou prací, pomůže ke hluboké koncentraci.“

Neil Gaiman se k sociálním sítím opět vrátil a snaží se je využívat ve svůj prospěch například ve chvílích tvůrčí krize, v momentech, kdy se hluboká koncentrace nebo dobrý nápad prostě nedostaví. „Odpovím na pár otázek, někoho retweetnu, okomentuju pár zajímavých věcí, odpovím na otázky a už se necítím tak osamocený jako před deseti minutami. S radostí se pak vracím k práci,“ přiznal Gaiman serveru Fast Company loni v září.

Nejspíš jsem ho nachytal právě v jednom z takových pocitů osamění nad nepopsanou stránkou. Na mou otázku, zda přežil svůj internetový detox, odpověděl vzápětí, že ano. Chvíli po jeho tweetu narostla moje řada sledujících o hrstku ambiciózních pisálků, kteří na internetu pečlivě vyhledávají všechny možné kontakty k lepší sebepropagaci. Sám Gaiman by možná potvrdil, že sociální sítě k úspěchu umělcům nepomůžou: „Pokud jste debutant, šance, že vás někdo vydá, jsou mizivé. Myslím, že Dunu ale také odmítlo něco mezi pětadvaceti a padesáti nakladateli. Až nakonec někdo řekl ano. A to je všechno, co potřebujete.“

Neil Gaiman|foto: Kyle Cassidy

Recept na úspěšnou tvůrčí činnost by se dal shrnout asi takto. Nebojte se inspirace na sociálních sítích, zbytečně si nezakazujte veškerý kontakt online. Když si ovšem občas necháte od kamaráda změnit heslo, rozhodně vám to neuškodí. Ale hlavně nezoufejte, pokud hned neprorazíte. Tvrdí to i Neil Gaiman.