Před kmenovým náčelníkem jsem si musel lehnout na břicho. Vúdú v západní Africe fotil Václav Šilha

„Začal jsem fotit zvířata. Až potom přišli lidi,“ říká Václav Šilha, který už se do Afriky vrátil mnohokrát. „Když máme peníze a vůli, dokážeme zvířata uchránit, ale tlak na domorodé kultury je mnohem větší,“ vysvětluje, co ho dnes zajímá nejvíc. „Cestuju s vědomím, že to, co fotím, už moji vnuci neuvidí.“ V poslední době začal fotit vúdú ceremoniály v západní Africe. „A Benin je na to nejlepší,“ dodává.

„Moje vlastní tetování slouží jako ice breaker,“ říká Václav Šilha. „Hrozně mi to pomáhá při focení, lidé mi na oplátku ukazují svoje.“ V Nigérii a Beninu je pro cizince potřeba, aby nejdřív navštívil místní autority, emíry nebo krále, aby měl jejich souhlas a podporu, nejen k fotografování. „V Beninu audience probíhala tak, že jsem si musel lehnout na břicho. Asi na půl minuty a něco jsem s ostatními brmlal, nevím ale přesně co to bylo,“ přiznává. Ne v každém paláci je čisto. Ale je to zážitek na celý život.“

„Ano, ty obřady jsou pro nás trochu divné. Zvířecí oběti jsou v nich zcela běžné,“ přibližuje fotograf realitu západoafrické spirituality. „Na fetish marketech, kde se obchoduje se sušenými zvířaty pro účely obřadů, jsem měl hodně nepříjemné pocity. Jsou tam ke koupi i ohrožená a chráněná zvířata jako jsou třeba i luskouni,“ popisuje Václav Šilha. „Jeden šaman byl dost pod vlivem vypitého piva a dal nám při obřadu sníst neznámý prášek, do kterého před tím plivnul. Teprve druhý den jsem se ptal, z čeho ten prášek byl…“

Jakou podobu dnes mají vodun/vúdú obřady? Jaká architektura zaujme fotografa v Beninu? Poslechněte si zážitky Václava Šilhy v nové epizodě cestovatelského podcastu Casablanca.