Noel Gallagher: Když ti nepadají vlasy, projde ti všechno

Nebyl by to ale rokenrol, kdyby s sebou nepřinášel spoustu pádů: kapela Oasis se po vydání veleúspěšných prvních dvou desek vehementně snažila na jejich úspěch navázat, výsledkem ale byly jenom stále průměrnější desky a stále vyhrocenější konflikty mezi oběma bratry. Pomalý odchod Oasis z výsluní nemohl nakonec dopadnout jinak než rozpadem skupiny, ke kterému rozhádaní bratři konečně svolili v roce 2009. Oba se poté vydali na sólovou dráhu, přičemž je už teď jasné, kdo do ní vstoupil pravou nohou.

Zatímco Liamova kapela Beady Eye ukončila činnost loni, Noel Gallagher’s High Flying Birds mají zrovna na kontě čerstvé album Chasing Yesterday, na kterém se Noel vyznává ze své lásky k psychedelickému rocku. Právě tuhle desku představí Noel Gallagher na vystoupení v düsseldorfské Mitsubishi Electric Halle ve čtvrtek 19. března, které vám díky Evropské vysílací unii jako jediné české rádio nabídneme v přímém přenosu. Ještě předtím si ale můžete přečíst exkluzivní rozhovor, který pro EBU natočila stanice WDR Rockpalast.

Co by Noel před dvaceti lety řekl na tvoje aktuální album Chasing Yesterday?
Před dvaceti lety, co ono je to za rok? 2015? Co bylo před deseti lety? 2005… 1995! Proboha! Myslím, že něco z toho by se mu líbilo a k tomu ostatnímu by si asi taky našel cestu. Je tam pár skladeb, který jsou hodně jiný než to, co Oasis dělali v roce 1995. Hlavně jedna věc: dokončit ji mi trvalo třiadvacet let, takže je fakt stařičká, ještě z doby před Definitely Maybe. Já nevím. Ten kluk, kterým jsem byl před dvaceti lety… nevím, co by řekl. Možná by mu to bylo jedno, protože byl zkouřenej jak veverka.

Noel Gallagher's High Flying Birds ‎– Chasing Yesterday |foto: Sour Mash Records Ltd.

Nová deska už není tak bezstarostná. Je to tím, že je teď tvůj život stálejší?
Já jsem stálej v životě, ale to já byl vlastně vždycky. Myslím, že krása hudby je v tom, že ji každej může vnímat jinak. Podle mě je to album docela eklektický. Tak třeba ta první věc, Riverman, se vůbec nepodobá té poslední. Tak nevím… Ale v životě jsem dost stálej.

Co je na té desce tak eklektické?
Pokaždé, ale pokaždé, když jdu do studia, mám hotovejch tak třicet písniček. A pak prostě začnu nahrávat ty, co jsou podle mě nejlepší. A postupně začne být jasný, jaká ta deska bude. Tentokrát jsem neměl producenta, dělal jsem to sám. Producenti v týhle době mají různý představy o tom, co by měla být jejich práce. A já jsem si to užil, řídil jsem se svým instinktem.

Producenti jsou pořád důležitější, ty jsi ale jednou řekl, že je nemáš rád. Proč?
Protože se z nich staly nový rockový hvězdy. To album odmítli tři různí producenti, protože jsem měl tu drzost napsat všechny písničky předtím, než jsem šel do studia. Obvykle se chtějí podílet na psaní a to je prostě dost sprostý, podle mě. A mně se nelíbí to, že se z producentů staly svým způsobem rockový hvězdy. Ale je to asi tím, že rockový hvězdy už jsou jenom showmani, už to nejsou skladatelé, skoro žádná rocková hvězda nedělá vlastní hudbu.
Myslím si, že je načase vzít si hudbu od producentů zpět. Protože všichni producenti jsou muzikanti, kterým to nevyšlo, a z*urvenci, kteří nemůžou hrát v kapele, protože nemají žádnou osobnost. Nemůžete po nich chtít, aby jezdili na turné.

Desku sis tedy produkoval sám, bylo to pro tebe jednoduché?
Já jsem si nikdy nenaplánoval, že to budu dělat. Vždycky je fajn přenechat zodpovědnost někomu jinýmu. Je hezký užít si hudební výlet s někým dalším, udělat desku s někým. Ale protože se do toho nikomu nechtělo – každej producent, kterýmu jsem ten materiál pustil, řekl, že už je to hotový, rozhodl jsem se, že to dodělám sám. Neplánoval jsem to, ale obrovsky mě to bavilo, protože můžeš pracovat vlastním tempem, sám si vybíráš písničky. A ať už ta deska dopadne jakkoliv, je to jenom moje zásluha.

Album bylo ovlivněné diskem, rockem, samozřejmě The Beatles. Co všechno vlastně posloucháš?
Já poslouchám všechno, až na heavy metal. Poslouchám doslova všechno, co si představíte. Všechny styly. A když píšu písničky, tak teď mám ten luxus, že jsem sólovej umělec, takže si je můžu zkoušet psát v různých stylech. Třeba Riverman, ten měl původně takovej dylanovskej zvuk. A najednou na mě ve studiu přišla taková inspirace, že jsem směřování té písničky úplně změnil, a mohla za to věc, kterou mi jednou večer pustil Morrissey. A já teď nemusím dělat radost nikomu, jen sám sobě, tak jsem šel a udělal to. Moje alba, vlastně všechno, co jsem udělal od roku 1994, je jen odvozeno z mé sbírky desek. Netvrdím, že dělám něco originálního. Na kytaru jsem se naučil tak, že jsem hrál do desek, co nahráli ostatní.

Posloucháš i disko?
Zbožňuju taneční hudbu! Už od 80. let, kdy fungoval klub Hacienda. Ve studiu jsme hudbu moc neposlouchali. My to s mým zvukařem máme tak, že když děláme skladbu a začíná nám to znít jako disko, tak si disko nepouštíme, protože by to byla kopie. Místo toho, abychom poslouchali nějakou Glorii Gaynor nebo Donnu Summer, zkusíme si představit, o čem to disko je. Pak nám to vyleze trochu špatně a originálněji.

S disko hudbou bych si tě nikdy nespojil, to je pro mě překvapení.
Já byl v rockové kapele a ti ostatní, co tam byli se mnou, měli velice úzkej posluchačskej záběr. Skákali od The Beatles ke Small Faces a nic mezi. To je skvělý a já byl členem rockový kapely rád a pořád mi to chybí, ale co jsem teď sám, můžu dělat i jiný věci.

Proč už dnes nejsou žádní opravdoví kytaroví hrdinové?
Protože dnes už všechny kapely stojí kolem jednoho člověka, což je obvykle zpěvák a kytarista zároveň, a to nefunguje. V Oasis byl zpěvák hlavně Liam a kytarista já, podobně to měli Keith s Mickem v Rolling Stones nebo Johnny Marr s Morrisseym v The Smiths. Zatímco například Arctic Monkeys, to je jenom Alex Turner. V Kasabian zase dělá všechno Sergio Pizzorno. Prostě si myslím, že partnerství vymírá. Proč nejsou kytaroví hrdinové? Protože kytarová hudba vymírá.

Noel Gallagher |foto: tiskový servis Noela Gallaghera

Nejde z toho na tebe trochu nostalgická nálada?
Řekl bych, že jo! Název toho alba (Chasing Yesterday) je verš z písničky, co se jmenuje While The Song Remains The Same. Když se vytrhne z kontextu, zní nostalgicky. Ale v tý písničce kluk říká holce: „Už toho mám dost, honit se za včerejškem.“ Kouká se dopředu. No jo, není to nejlepší název, co jsem v životě vymyslel, ale co. Napadla by mě spousta názvů, který jsou ještě víc z prdele.
Jsem nostalgickej, pokud jde o hudební byznys, ale ne pokud jde o moje místo v něm. Protože dokud píšu, nahrávám a koncertuju, zajímá mě především tohle. Lhal bych, kdybych říkal, že to, že hudební byznys vysychá kvůli internetu, je dobře a že mi není smutno po dobách, kdy všechno vycházelo na vinylech a lidi stáli fronty před obchodama. Jo, tahle doba mi chybí, ale neteskním po ní, protože čas nejde vrátit. Vydávám desky, žiju z toho, co víc si přát.

Ty ale pořád vydáváš singly.
Ta idea singlu se stranou B je ve mně tak hluboko, od doby, co jsem si, když mi bylo jedenáct nebo dvanáct, začal kupovat desky. Nakonec se budu muset podřídit trhu a přestat vydávat singly s béčkama. Je škoda, že to mizí, protože pár nejlepších věcí, co kdy byly napsaný, vyšlo na B stranách singlů: Penny Lane, Rain, bezpočet písniček od The Smiths a The Jam. A The Kinks a The Who. A tohle umře kvůli zas*anejm… Internet a Apple se mají za co zodpovídat.

Podle mě to není jenom problém hudby, ale i třídní problém. Na jedné straně je Apple a bohatí lidé, na druhé straně lidi z ulice. Oasis byli vždycky kapela z dělnické třídy. Co z toho v tobě zůstalo?
To je ve mně odjakživa a pořád to tam je. Já jsem odnikud. Nijak nezdůrazňuju, že pocházím z dělnické třídy. Nijak to neroztrubuju a nikdy bych se tam nechtěl znovu ocitnout, protože to stálo za ho*no. Nemusím nikomu nic dokazovat, ale jsem smutnej z toho, že lidi z dělnický třídy si v současný době nemůžou dovolit dělat hudbu. Proto je teď hudba do takový míry záležitostí střední třídy. Vem si slavný kapely v Anglii, třeba Coldplay, samá střední třída a jejich hudba tak zní. Žádná divokost, dokonce ani divoká radost, všechno tak nějak do středního proudu. Něco stojí za ho*no, něco je dobrý, ale oni vlastně nikoho doopravdy neinspirujou.

To my, když jsme byli mladí, přece jenom jsme mohli mít kapelu a nemít smlouvu, to si teď dovolit nemůžeš. Protože všechny ty prázdný skladiště, kde byly zkušebny, jsou prodaný a jsou z nich skladiště, kde si z*urvenej Amazon skladuje svoje z*urvený iPody a iPady. Takže si myslím, že dělnická třída nemá od Arctic Monkeys a Kasabian vlastní hlas, všichni se učí dělat pop na univerzitách.

To taky nemám rád. Člověk by si to měl všechno zkusit sám, celou cestu včetně pádů, ne?
Jeden můj kamarád, mladej kluk, něco přes dvacet, je fakt dobrej kytarista, píše písničky, vypadá skvěle, má správnej přístup. Občas se vidíme a on to v tom hudebním průmyslu pořád ne a ne někam dotáhnout, tak se ho ptám: „Proč nezaložíš kapelu?“ On se o to snažil pět let a tvrdí: „V kapelách už nikdo nechce hrát, všichni chtějí na sólovou dráhu.“ A mně nějak došlo, že celá ta věc s kapelama jde do kytek, chápeš? Všichni chtějí být Mickem Jaggerem nebo Johnem Lennonem nebo co. A všichni hrajou na po*raný klávesy. Takže jak říkám, všichni chtějí být sólisti. A podle mě je to strašná škoda.

Na sólové dráze se ale o dost snadněji vydělávají peníze.
Já můžu mluvit jenom z pohledu někoho, kdo v kapele hrál – je to ta nejlepší věc na světě. Lidi říkají: „Ale ty přece pořád děláš sólo,“ ale bejt v kapele, to je něco jinýho. Být sólovej umělec, to se mi stalo, až když jsem byl starší, protože jsem nechtěl zakládat novou kapelu – když už jsem byl v jedný z nejlepších kapel vůbec, tak proč hrát v nějaké jiné. Ale mít kapelu, to bylo pro mě vždycky to pravý, já jsem nikdy nechtěl bejt za*ranej sólista, do toho jsem byl zatlačenej. Kapely ku*va válej! Proto byli Beatles vždycky lepší než Bob Dylan. Proto budou Stouni vždycky víc vzrušující než Neil Young.

Noel Gallagher |foto: tiskový servis Noela Gallaghera

Natáčel jsi v Londýně a rozplýval ses nad skvělou hospodou, kterou jsi měl hned vedle studia. Řekni nám o tom víc.
Poslední čtyři, pět desek, co jsem udělal, jsem natáčel v Los Angeles a na Los Angeles jsou skvělý dvě věci: když jsi ve studiu od poledne do šesti, těch šest hodin v Anglii všichni spí, takže ti nikdy nezvoní telefon. Vůbec nikdy. Žádný e-maily, žádný telefonáty. Na sto procent se soustředíš na to, co děláš. A druhá skvělá věc je, že si osvojíš ten kalifornskej životní styl, jíš zdravě a cítíš se fyzicky silnej a máš soustředěnou mysl. A pak samozřejmě přijedeš do Londýna a je to úplně naopak.

Za*ranej telefon nepřestává zvonit. Pořád jsi někde venku, protože přijdeš z práce v sedm a vždycky ti někdo řekne: „Hele, skvělý to a to a to a to, ...!“ A ty samozřejmě musíš další den makat. To jsou úplně protikladný způsoby nahrávání desky. Tahle je mnohem míň uhlazená než ta před ní. Ta před ní – to jsem měl čas, trpělivost, energii a duševní sílu pořád dokola zpívat a hrát, dokud to nebylo, jak má. Tentokrát jsem tam všechny chyby nechal, zčásti proto, že jsem byl ožralej jak slíva, zčásti proto, že to tak podle mě líp zní.

Je v dnešním popovém byznysu těžké zestárnout se ctí?
Pokud si udržíš štíhlou figuru a nepadají ti vlasy, projde ti všechno. Pokud jsi tlustej a plešatej, ne. Tuhle mi nějaká holka položila výbornou otázku: „Chtěl bys radši být tlustým Mickem Jaggerem, nebo plešatým Rodem Stewartem?“ Já řekl: „Tlustým Mickem Jaggerem. Protože pokud jsi plešatej, konec. Ale pokud jsi tlustej, můžeš vždycky hupsnout na trenažér. A jsi členem Rolling Stones.“

Napadlo tě někdy, že tvoje hádky s Liamem udělaly z Oasis zajímavější kapelu? Bylo to všechno opravdu nutné?
Já nevím... Nikdy jsem nepřemýšlel, co na nás bylo zajímavýho. Jasně, samozřejmě vím, jak to udělat, aby to bylo zajímavější než řekněme Verve. Protože Verve, to byly čtyři pitomý figuríny ve výloze. A zpěvák. Zatímco my jsme byli divoký zvíře. Ale nic z toho jsme nedělali záměrně. Neexistuje nikdo, koho bych opravdu nenáviděl. Nikdy jsem to nedělal a nikdy nebudu. A celá ta věc mezi mnou a bratrem byla zábava, ale taky mě to pěkně štvalo. Nakonec to překáželo hudbě a to je na nic.

Co se podle tebe bude s hudbou dít v budoucnosti?
Možná že za padesát let žádný popový hvězdy nebudou, jen postavy z videoher. Jo, postavy z videoher, to bude nový náboženství. A medicína bude nový náboženství. A hudba a bůh budou patřit do starýho železa.