Novinka Holy F*ck: Jak se Kanaďané pokoušeli sekat Latinu

10. červen 2010

Pokud od torontských elektronických neo-psychedeliků Holy F*ck očekáváte stejnou kombinaci radikality a chytlavosti jako od jejich kolegů F*ck Buttons či F*cked Up, budete při poslechu jejich novinky Latin pravděpodobně lehce zklamáni. Za konfrontačním názvem kapely se tentokrát skrývá poměrně konveční muzika, na níž si lze celkem příjemně zatrojčit, ale nemá smysl se k ní příliš vracet.

Kanadská čtveřice na svém třetím albu Latin pokračuje v tom, co umí nejlíp – v kombinování elektronického zvuku a tepu živých nástrojů –, ale zároveň se tu od soundu předchozích dvou nahrávek poměrně výrazně odchyluje. Stále zde místo laptopů zurčí levná Casia, nicméně novinka je oproti dřívějším deskám o poznání méně robustní, méně syrová; převládajícím funkovým feelingem jako by se kapela chtěla (poprvé i pevnou sestavou) co nejvíc přiblížit svým živým vystoupením.

Vitální rytmická sekce (bicí + basa) účinně tmelí syntezátorové plochy, s výjimkou úvodní dronové skladby 1MD mají tracky i díky nápaditým mezihrám solidní puls. Přesto se tu mnohé pasáže utápějí v jakési space-rockové mlhovině, která není dostatečně poutavá na to, aby udržela naši pozornost (Lucky). Takřka čistě instrumentálním skladbám s poměrně tradiční pop/rockovou strukturou občas chybí nějaký výraznější moment – harmonický nebo zvukově méně předvídatelný. Něco, co by onen robotický, do značné míry plochý sound vytáhlo do inspirativnějších výšin.

02073442.jpeg

Holy F*ck na desce Latin představují svojí neokázalejší tvář – nedá se říct dospělejší, spíš odtažitější. S výjimkou hitovky Red Lights a závěrečné, působivě kulminující hlukařinky P.I.G.S., ovšem uvízli v kdesi v dobách dřevního dance-rocku. Není to žádné fiasko, přesto bych byl rád, kdyby Holy F*ck od příště zase začali sekat latinu…

Spustit audio