Nový Robocop nachází ducha ve stroji
Traduje se, že když si Paul Verhoeven přečetl scénář původního Robocopa, znechuceně ho vyhodil do koše. Příběh o dobrém poldovi Alexi Murphym, který se po násilné smrti stane napůl strojem, napůl člověkem, nakonec vnutila holandskému filmaři manželka. V roce 1987 vznikl brutální kult, který dodnes odhaluje režisérovu největší devízu – schopnost hrát podle pravidel a zároveň je nemilosrdně podvracet.
Násilný machistický flick s podtextem, který si mimo jiné od dobové kritiky vysloužil kontroverzní nálepku „fašismus pro liberály“, projektoval značně odpudivý mizantropický obraz budoucnosti, sázel na brutální akci a zároveň si utahoval z americké popkultury a korporátní totality. Dokonale ho vystihuje výrok jednoho z amerických kritiků: „RoboCop budí dojem superstupidního filmu, který natočili superchytří lidé.“
Filozofování nad torzem
Nálepku „fašismus pro liberály“ si svého času vysloužil i režisér rebootu José Padilha za svůj diptych Elitní jednotka, který chladně a metodicky reflektoval střet vojenského drilu s chaosem drogových kartelů ve favelách Rio de Janeira očima příslušníka elitního zásahového komanda BOPE. Kinetické a násilnické sociální drama kvalifikuje talentovaného filmaře do role vhodného kandidáta na oživení Verhoevenova odkazu. Na rozdíl od něj se ale musel vejít do limitujícího ratingu „PG-13“. Milovníci roztříštěných končetin, prostřelených varlat a rozleptaných obličejů si tak mohou nechat zajít chuť.
Nový Robocop obrací násilí k tělu hlavního protagonisty. Pokud byl původní film v jádru jednoduchým akčním filmem o pomstě, který chytře rozvíjel prostou žánrovou kostru provokativními motivy sociální a politické, na nového Robocopa se jen sotva můžeme dívat jako na přímočarou zábavu.
Větší část filmu zabírá problematický přerod hlavní postavy ve zmrzačené torzo, dále ve stroj, který si myslí, že je člověk, a zase zpátky. Mnohem více se tu diskutuje o morální podstatě přeměny živé bytosti ve věc a jejích emocionálních dopadech. Díky velmi uvěřitelnému výkonu Joela Kinnamana působí nový Alex Murphy / Robocop o poznání vrstevnatěji a ztrácí původní auru bestiálního mstitele, který se rychle sžije s mechanickým tělem.
Robocop z asijské montovny
Podobně i prostředí Detroitu, v originále využité jako divoké gangsterské území plné pofiderních existencí, se tu značně rozšiřuje a problematizuje. Robocop reflektuje éru globalizace a globálních válek, část prostoru věnuje motivu mechanizace a odlidštěné spravedlnosti, která je možná strojově dokonalá, ale nezná empatii.
Už zneklidňující úvodní sekvence z okupovaného Teheránu nastolí dilema, zda strojová dichotomie Threat / Non-Threat může v krizové situaci nahradit lidskou intuici. Jádro zápletky se pak netočí kolem původní pomsty vrahům Murphyho (byť i ta zde má místo), ale kolem zrušení zákona, který zakazuje používání robotů na území USA a „automatizaci“ práva. Právě v tomto politickém boji se z Murphyho stává mocný marketingový nástroj, který se snaží využít korporace OmniCorp k expanzi na nový trh.
Éra „arogantních žraloků v oblecích“, která neodmyslitelně patří k americké kinematografii 80. let i k předloze, je však už dávno passé. Jeviště patří ležérním filantropům v cool oblečení, kteří se obklopují drahým uměním, chovají se velmi blahosklonně a jejich zbraní jsou kreativci manipulující s veřejným míněním – volba výrazově přesného Michaela Keatona do role hlavního záporáka (CEO OmniCorpu) byla v tomto ohledu velmi prozíravá.
Ačkoli je na Robocopovi poměrně dobře patrné, jak je výsledná podoba dílem kompromisu mezi invenčním týmem brazilského tvůrce a představami producentů, přesto nabízí celou řadu osvěžujících provokativních momentů: výpady na americkou zahraniční politiku, verhoevenovsky vybuzenou militantně konzervativní TV propagandu (kde září charisma a vybičovaná rétorika Samuela L. Jacksona), ironizování marketingového uvažování a závěr, kde vlastenecké deklamace bez milosti spláchnou The Clash.
Akce je tu spíše do počtu, navíc ji Padilha občas náročně spojí s hutnou konverzační scénou. Škoda že Brazilec a jeho elitní kameraman Lula Carvalho nepotvrdili pověst mistrů brilantní kinetiky. Robocop připomene lehce neobratný balet, který se snaží vypomoci si subjektivní perspektivou člověka-stroje, evokující cyberpunkové počítačové střílečky. Dynamice příliš nepomáhá ani hudební dramaturgie – dosud neomylný Pedro Bromfman tápe v oblíbeném spojování obskurních hudebních podkresů a „konzervativního“ soundtracku.
Vězení z titanu a kevlaru
Nakonec tak film za 100 milionů dolarů překvapivě táhnou vztahy mezi postavami, především další famózní kreace Garyho Oldmana jako stvořitele „plechového muže“, jeho poměrně ambivalentní vztah k Murphymu a kreativně destruktivní tým kolem Michaela Keatona. Kdysi bestiální akční monstrum se přerodilo do subtilní dramatické podoby, která sice nejde ve své podvratnosti tak důsledně daleko jako Verhoevenův originál, ale hlásí se k vlně inteligentních blockbusterů s ambicí vypovídat o stavu společnosti.
Realismus upřednostňuje před eskapismem, rozvažování před akcí, neuhýbá etickým důsledkům svého námětu. Robocop svádí urputný souboj mezi lehce mechanickou podstatou a lidským jádrem i jako film. Vzrušení, které nabízí, není měřitelné výší rozpočtu a počtem explozí, ale spíše počtem momentů, kdy si uvědomíte, že v titanovém brnění je nadobro uvězněný člověk. Nebo spíš to málo, co z něj zbylo.
Hodnocení: 75 %
Robocop (RoboCop)
José Padilha, USA, 2014, 121 minut
Nejposlouchanější
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Přijměte pozvání na úsměvný doušek moudré člověčiny.
František Novotný, moderátor
Setkání s Karlem Čapkem
Literární fikce, pokus přiblížit literární nadsázkou spisovatele, filozofa, ale hlavně člověka Karla Čapka trochu jinou formou.
