Nultá léta rozmetala hudební průmysl. Doteď se nevzpamatoval

11. říjen 2017
Aplikace streamovací služby Spotify

Nultá léta poznamenal v oblasti technologií především rozmach internetu. Jedním z jeho nejvýraznějších vlivů bylo rozbití zavedených modelů distribuce hudby. Přelom tisíciletí je na tomto poli tak trochu bodem nula. Problémy, které ze změn vyvstaly, nejsou ve většině případů vyřešeny dodnes. Co byly ty nejvýznamnější milníky při klopýtání hudebního průmyslu nultými léty?

Zabiják Napster

Prvním je pochopitelně vzestup a pád služby Napster. Jeho jméno je pro jedny synonymem začátku moru hudebního pirátství, pro druhé namyšlené reakce hudebního průmyslu na nové technologické možnosti. Tento výtvor dvou teenagerů – Seana Parkera a Shawna Fanninga – umožňoval jednoduchou věc: sdílet hudební soubory ve vašem počítači přes internet s dalšími uživateli. V kontextu tehdejší průměrné rychlosti internetového připojení jste samozřejmě i s dobrým připojením museli obětovat i několik hodin, abyste získali třeba jen jedno celé album. Přesto se služba stala hitem a během několika měsíců měla desítky milionů uživatelů. Její drtivé důsledky pro hudební průmysl byly všem hned zřejmé.

03640087.jpeg

Pak ale přišel pád, který pro Napster představovala žaloba ze strany hudebních vydavatelství, jejíž mediální tváří se stali především Metallica a Dr. Dre. Těm se pochopitelně nelíbilo, že si lidé zdarma kopírují jejich skladby. Žaloba Napsteru zlomila vaz a služba ukončila provoz. Jeho zakladatele přitom tvrdí, že se s hudebními vydavatelstvími chtěli dohodnout na postupné legalizaci služby. Někteří komentátoři v tomto vidí velkou promarněnou příležitost. Místo dohody s Napsterem přišli jeho napodobitelé jako Kazaa, LimeWire a nakonec BitTorrent. Bůhví jak vše mohlo být jinak, kdyby Napster přežil a ve spolupráci s vydavatelstvími vymyslel nový, legální distribuční model.

Kompromis iTunes a iPodu

Na Napsterem započatých rozvalinách se pokusila těžit společnost Apple. Technologický gigant se samozřejmě s velkými vydavatelstvími na rozdíl od Parkera s Fanningem dohodla. Byť ne úplně k oboustranné spokojenosti. Steve Jobs pochopil, že pohodlí stahování hudby místo návštěv kamenného obchodu je velké lákadlo a v roce 2003 spustil online obchod iTunes. Na rozdíl od Napsteru, kde si uživatelé písně prostě zdarma sdíleli, zavedly iTunes jednotnou cenu 99 centů za track. Ty se pak dále dělí mezi Apple a vydavatelství, které se podělí s interpretem a skladatelem. Apple představitele Napsterem vyděšeného a oslabeného hudebního průmyslu zahnal do kouta. Přestože si představovali trochu jiné ceny, nezbývalo jim než kývnout.

Především však iTunes v kombinaci s přehrávačem iPod završila, co započal už Napster: zabil formát hudebního alba. Do 90. let byla hudební vydavatelství zvyklá, že vám prodají celé album za přibližně 15 až 20 dolarů. Líbí se vám na něm jenom dvě písničky? Smůla. Po příchodu iTunes si je ale jednoduše pořídíte samostatně za zlomek ceny. Tento proces se v posledních letech dostal do nových dimenzí s nástupem streamovacích služeb a jejich playlistů.

Především však iTunes v kombinaci s přehrávačem iPod završila, co započal už Napster: zabil formát hudebního alba

YouTube jako streamovací služba

V roce 2005 se pak na scéně objevil další velký zabiják. O YouTubu se dodnes mluví především jako o videoplatformě, jeho vliv na hudební průmysl je však nezanedbatelný. Vzhledem k množství hudby, které ne jeho serverech najdete, a počtu uživatelů je nutné o YouTube uvažovat jako o největší hudební streamovací službě na světě. To je ale problém kvůli nelítostně malým částkám, které se k hudebníkům z na YouTube přehraných skladeb dostanou. O těch ale více v další sekci.

V roce 2007 spustil YouTube systém s názvem ContentID. Ten umožňuje vlastníkům autorských práv k hudbě identifikovat všechny videa na YouTube, kde se nachází konkrétní skladba, ke které mají práva. Následně jim umožní buďto zvukovou stopu zablokovat, nechat video bez povšimnutí, nebo přes něj nechat zobrazovat reklamu a mít tak podíl z výdělku za přehrání. Content ID představuje jakýsi kompromis mezi volným šířením hudby po internetu a hlídání autorských práv.

YouTube

Nuzné výplaty ze streamingu

Hudební streamování má většina lidí spojeno spíše s aktuální dekádou. Dodnes nejvýraznější streamovací služba – Spotify – ale byla spuštěna už v roce 2008. Od počátku je kritizována hudebníky za to, jak malé částky vyplácí autorům. Největším ohniskem sváru jsou uživatelé, kteří za službu nic neplatí a jejižch poslech je dotován reklamou, jež se jim v Spotify spouští a zobrazuje. Když si vaši skladbu přehraje takovýto uživatel, dostanete údajně asi desetinu toho, co byste dostali, kdyby si ji přehrál platící uživatel.

Stejný problém má YouTube, který oproti Spotify platí ještě méně. YouTube se to pokusil napravit spuštěním placené služby s názvem YouTube Red. To má doteď jen okolo milionu a půl uživatelů. V porovnání s tím Spotify má už přes 60 milionů (140 milionů i s neplatícími) a streamovací služba Apple Music okolo 30 milionů. Vzhledem k tomu, že YouTube využívá měsíčně přes miliardu a půl lidí, je těžko představitelné, že se problémy hudební distribuce obejdou bez razantní změny právě u něj. Vlastníkem YouTube je ale Google a kdo může k změnám dotlačit takového giganta?

Další články autora