Objektové performance Heleny Hladilové kladou nenápadné, ale důležité otázky
Pražská Národní galerie – Veletržní palác až do 22. května v rámci cyklu Introducing představuje mladou českou autorku Helenu Hladilovou a její instalaci s názvem Falešné jezero / Fake lake. V Prezidentském salonku, kde se zpravidla expozice pod hlavičkou Introducing odehrávají, můžeme nalézt zajímavý kontrapunkt k několika dalším právě probíhajícím výstavám v objektu Veletržního paláce, které doslova křičí – ať už množstvím děl, velkorysou formou instalace, či světovým věhlasem vystavujících.
Helena Hladilová je autorkou, jejíž tvorba se dá nazvat čistě sochařskou, ovšem s velkým a ne úplně obvyklým důrazem na existenci objektu v čase a prostoru. Dá se říci, že je jakousi iniciátorkou procesuálních objektových performancí. Je pro ni důležité, že dílo se po určitý čas nachází v určitém prostoru a reaguje na něj, stárne v něm a podléhá jeho vlivům, včetně vzájemných vztahů mezi objekty samotnými i výrazné interakce s návštěvníkem.
Ať už se jedná o „fauno-floristické“ intervence v galerijním prostoru, jako je tráva prorůstající prasklým betonem či komáři vypuštění mezi umělecká díla, nebo rozměrné plastelínové skulptury ponechané k volnému přetváření návštěvníky instalace, Hladilová vždy stojí na začátku, rozmístí styčné body a materiály, nahodí situaci a poté odchází a nechá objekty existovat samy o sobě, vzdává se další režie událostí. Problematizuje tím témata autorství a nedotknutelnosti uměleckého díla a rozostřuje postavení umělce jako aktivního tvůrce a diváka jako pasivního konzumenta. A to včetně narušení institucionalizovaného mentálního i fyzického prostoru, kde se objekty a lidé chovají určitým způsobem: jsou k sobě chladní a pouze se vzájemně pozorují.
Výstava Falešné jezero v Národní galerii je nečekaně příjemnou, kontemplativní zónou. Už při stoupání do schodů vás obklopí bílé světlo a zklidňující zvuk tekoucí vody. Nahoře poté najdete instalaci několika organicky tvarovaných, neustále probublávajících fontán, mezi kterými jsou rozmístěná měděná a bronzová polena a větve. Zmíněné použité kovy jsou recyklovaným materiálem, který dříve v reálu sloužil jako elektrovodič, stejně tak dřevo bylo nositelem světla a tepla v prvopočátcích lidské civilizace. Hmota využitá v moderní technologii se tu tak v jistém smyslu vrací do přírodního tvaru. Zároveň jde o pokračování předešlého stejnojmenného díla, kde ovšem místo přívětivých skořápkově tvarovaných fontán figurovaly fragmenty těl a nádob, roztroušené jako postapokalyptická krajina neurčitého času a nejasných událostí. V tomto kontextu je možné současnou výstavu vnímat jako stav zenu a smíření, který následuje po fatální katastrofě, čili jako zpracování tématu, které je Hladilové vlastní – moment selhání a následné recyklace – uvedení zpět do rovnováhy.
Stojí za úvahu, zda by nebylo prospěšné zvukotěsně oddělit salonek, který se otevírá do dvorany Veletržního paláce skrze průhled balkonu. Měli bychom tak větší šanci užít si čistý prosvětlený prostor naplněný zvukem tekoucí vody a nebýt stále periferně vtahováni do barevných, hlučných a v podstatě rušivých prostorů vně.
I přes vysoce poetický formální jazyk, který Hladilová používá, cítím v jejím díle i výrazný politický aspekt, který nastoluje otázky pro současnou společnost více než palčivé: totiž o kolektivitě, ne/zodpovědnosti, autonomii a udržitelnosti.
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
