„Od havárie radiaci vycítím na vlastní kůži, u vás ve studiu je to v klidu,“ říká likvidátor z Černobylu

24. duben 2017
Černobyl

Ve středu uplyne jedenatřicet let od výbuchu jaderné elektrárny v ukrajinském Černobylu. Sovětská vláda tehdy nasadila k likvidaci následků katastrofy stovky tisíc mužů. Kvůli nedostatečným ochranným pomůckám a špatné organizaci práce později řada z nich podlehla následkům ozáření. „Černobyl pro mě symbolizuje komunismus a šlendrián v jednom. Některé kluky tam prostě poslali na smrt,“ vzpomíná po letech jeden z likvidátorů, pan Pjotr.

„Měl jsem konflikt s komsomolem (mládežnická organizace v Sovětském svazu) a oni zařídili, že mě tam poslali na cvičení, i když podle oboru – jsem vystudovaný astronom-geodet – jsem byl absolutně nepoužitelný. Stejně mě tam ale poslali,“ popisuje začátek svojí cesty do černobylské zóny Pjotr.

Jedete na smrt

O skutečném cíli cesty se on i jeho kolegové dozvěděli náhodou. „Lidská psychika funguje tak, že si pořád říkáte, že to bude dobré, že neskončíte v Černobylu. Měli jsme se hlásit v Kyjevě u jednoho vojenského útvaru. Když jsem se cestou zeptal paní na nádraží, kudy jet dál, začala křičet: ‚Ojoj, to zase posílají mladé kluky na smrt, do Černobylu.‘ A bylo to jasné. Svojí mamince jsem předtím řekl, že jedu na cvičení do Archangelsku, aby o mě neměla strach. Pak se ale stejně dozvěděla pravdu.“

I po více než třiceti letech si pan Pjotr dokáže vybavit první dojmy z místa. „Stále se tam práškovaly ulice a pak se kropily vodou kvůli radioaktivnímu prachu. Tak zelenou trávu, jako byla tam, jsem už potom nikdy neviděl. Ptáků tam zase zůstalo málo.“

Černobyl

Jen tak si zapálit

Zařazen byl do funkce dozimetristy a na starost měl především bezpečnost pracujících vojáků. „Já jsem si to vybral zejména proto, že jsem chtěl sám vědět, jak je to v oblasti nebezpečné. Dával jsem pozor, aby vojáci nikde nezůstávali příliš dlouho. Někdy se chovali jako malé děti. Třeba si sundali masky a šli si zakouřit za náklaďák jen dvacet metrů od reaktoru.“

Na místě se podle Pjotra projevovala sovětská neúcta k lidskému životu. Na všechno sice existovaly normy, ale když se ukázalo, že se překračují, tak se zkrátka změnily. „Jako dozimetrista vím, že tam kluci dostávali záření, které bylo podle sovětských směrnic povolené jen pro pásy tanků v epicentru jaderné války.“

Léčbu máte zdarma

Tragikomické bývaly návštěvy stranických funkcionářů. „Jednou přijel jeden papaláš z Kyjeva. Ten nám říkal, že máme být rádi, protože za radiovou léčbu lidé na Západě platí velké peníze a my budeme dostávat ‚zdravé záření‘ zdarma.“

Pjotr vzpomíná i na další mrazivé setkání. „S kolegou jsme stopli autobus s další skupinkou likvidátorů. Tehdy byla jedna ze základních otázek: Kde se myjete? Bylo neustále důležité smývat radioaktivní prach. Podívali se na nás a řekli, že se už týden nemyli. Přitom pracovali v jednom z nejvíce zamořených území. My s kolegou jsme chtěli hned vystoupit, bylo nám ale hloupé kvůli nim hned utéct. Už to byly v podstatě chodící mrtvoly. Jsem si jistý, že jsou dnes všichni kvůli nashromážděné radiaci mrtví.“

Pripjať, Oblast atomové elektrárny Černobyl, Ukrajina

Nedostatek vybavení, špatná informovanost a neúcta k životům nasazovaných likvidátorů byly podle Pjotra typické pro tehdejší sovětský systém. „Když se řekne Černobyl, vybaví se mi komunismus. Byl to výsledek komunistického šlendriánu. Nedostávali jsme tehdy ani každý botu stejnou. Já dostal levou pětačtyřicítku a pravou sedmačtyřicítku. Kalhoty jsme měli většinou o pár čísel větší. Byli jsme jak hastroši. Přitom tam byly ženské, které nabízely za správné oblečení svoji lásku. Černobyl úplně měnil lidem jejich myšlení.“

Černý, černobylský humor

Důležitý byl v životě likvidátorů humor, zejména černý. „Možná je to tím, že radiace působí na nervovou soustavu, ale my jsme se furt smáli a vyprávěli si i vtipy. Třeba tenhle: ‚Letí letadlo s dědečkem a vnoučkem nad Černobylem. Vnouček se ptá: Dědečku, tady dřív bylo město Černobyl? Ano, říká dědeček a hladí vnoučka po hlavičce. A dědečku, ptá se znovu vnouček, tady byl nějaký výbuch? Ano, říká dědeček a hladí vnoučka po druhé hlavičce.‘“

Přímo pod reaktorem strávil Pjotr pětatřicet dní. Pak byl převelen na další pozice, kde už tolik nebezpečí nehrozilo. Nakonec se jeho matce s pomocí kontaktů podařilo dosáhnout synova propuštění. S následky po práci v radioaktivní zóně se potýkal ještě dlouho. „Já jsem pak promarodil skoro celý rok. Dodneška poznám radiaci na kůži. Vy to umíte taky, jen nepoznáte, že je to radiace. Tady ve studiu ji ale nemáte.“

Pan Pjotr, likvidátor jaderné havárie v Černobylu

Stejně jako statisíce jeho kolegů i Pjotra černobylská anabáze ovlivnila i v dalším životě. „Já se třeba od té doby vůbec nebojím hororů. Nějací upíři a podobně, to se mnou potom, co jsem zažil, nic nedělá. Ale radiace se bojím pořád.“

Přes výše zmíněné uzavírá pan Pjotr svoje vyprávění optimisticky. „Každý asi v životě někdy zažil nepodařené narozeniny. Já sám je zažil v šestaosmdesátém, když jsem dostal povolávací rozkaz do Čenobylu. Od Černobylu už byly všechny narozeniny skvělé.“

Spustit audio
autor: Martin Ocknecht