Od Idy k Tělu aneb Polský film trvale na vzestupu
Polská kinematografie letos zažila velký triumf: černobílý snímek Ida režiséra Pawla Pawlikowského získal pro naše severní sousedy historicky prvního Oscara za nejlepší neanglicky mluvený film. Divácky nejúspěšnější polský titul za několik posledních let, který vznikl s výraznou podporou Polského institutu filmového umění, ale není žádnou izolovanou náhodou – tamní filmy slaví i na světových festivalech čím dál výraznější úspěchy. Dobrým příkladem může být vítěz Stříbrného medvěda za režii z letošního Berlinale: originální rodinné drama Tělo režisérky Małgorzaty Szumowské, které se dle ankety kritiků stalo i nenápadnou senzací jubilejního ročníku festivalu v Karlových Varech.
Přestože Polsko aktuálně posílá do oscarového klání pozoruhodně dynamickou thrillerovou kakofonii 11 minut klasika Jerzyho Skolimowského, nelze se úplně ubránit pocitu, že právě Szumowské komplexní a formálně vynalézavá úvaha nad fyzickým i duchovním rozměrem naší tělesné schránky by byla ještě vhodnějším kandidátem. Jen málokdy se totiž vidí podobně svérázné a inspirativní drama, které v sobě s naprostou suverenitou kloubí výsostně intimní polohy a nenápadné společenské přesahy, smrtelnou vážnost a hraniční černý humor, spiritualitu a všednost.
Zdánlivě rozvolněná, ve skutečnosti až architektonicky vybroušená struktura snímku zahrnuje tři osamělé postavy, které se po svém vyrovnávají s hlubokou vnitřní bolestí a ztrátou: cynický policejní vyšetřovatel Janusz truchlí nad manželkou s lahví vodky, jeho anorexií trpící dcera Olga propadá za jeho apatického přihlížení sebedestrukci, zatímco její zdánlivě komisní terapeutka Anna se od nečekané smrti svého osmiměsíčního dítěte uchyluje k ezoterice a specifické verzi panelákového spiritismu. Všichni tři jsou naprosto životnými, přesvědčivými figurami, které ale zároveň reprezentují problémy a paradoxy současného Polska rozkročeného mezi zvolna odumírající tradicí a komplikovanými výzvami přítomnosti.
Szumowská se dokázala natěsno přiblížit vrstevnatosti a neuchopitelnosti skutečného života, našim nejtemnějším obavám, zraněním a strachům, a přitom jej neokázale metaforicky přesahovat. Zajímá ji tělo ve své hmotné i nehmotné podobě; tělo jako symbol i prostředník pro duši. Její precizně nasnímaná studie žalu a lidské nejistoty je mimo jiné také úvahou o národní identitě ― o zemi, kterou zklamala náboženská víra, a proto se uchyluje k okultním praktikám.
Jedna výše naznačená věc mě ani s odstupem nepřestává udivovat: jak Szumowská dokáže svůj film stavět s až klinickou, anatomickou přesností, která přitom nerezignuje na silné emoce a erupce absurdního humoru. S jakým zaujetím se věnuje niterným pocitům postav a současně neváhá mezi řádky kriticky komentovat náznaky šovinismu a netolerance. Kdyby Szumowská zvolila trochu subtilnější vyústění jinak skvěle rozehraného duchařského finále, šlo by o mistrovské dílo.
Ve filmu zmiňovaný brazilský spiritista a médium Divaldo Franco říkával: „Kdo miluje, není nikdy nemocný.“ Szumowské snímek, který by si býval zasloužil uvedení i v české distribuci, tomuto tvrzení zčásti přitakává a zároveň s ním polemizuje tak elegantně, až se tají dech.
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
