Od sci-fi k empatii. Ursula K. Le Guin smířila fantastiku a vysokou literaturu

Když jsem jako teenager zcela propadl sci-fi, nečetl jsem od jistého okamžiku nic jiného než příběhy o cestování vesmírem nebo setkávání s mimozemskými civilizacemi. Rodiče se mi nejdřív smáli a pak mě začali přesvědčovat, že bych měl vzít do ruky i jiné knihy, ale já se od báječných světů vědecké fantastiky nemohl odtrhnout. Začal jsem vydávat fanzin, jezdit na setkání fanoušků, dopisovat si s dalšími čtenáři…

A pak se to stalo. V jedné překladové antologii z osmdesátých let jsem skoro náhodou narazil na povídku Autor akáciových semen a další výňatky z časopisu Společnost pro therolingvistiku. Vědci věnující se jakési univerzální lingvistice budoucnosti v ní luští poznámky mravenčí a tučňáčí civilizace a zjišťují, že všechno může být literatura. I komunikace mezi květinami.

Byla to pořádně divná povídka a pro sedmnáctiletého kluka, který do té doby hltal Asimova, Heinleina nebo Clarka, pěkný šok. Jazyk se vymykal obvyklému žargonu sci-fi spisovatelů posedlých technologiemi. Brzy mi mělo dojít proč. Napsala ji Ursula K. Le Guin, jak jsem následně zjistil, v podstatě jediná žena mezi první ligou poválečné sci-fi. Hned jsem si přečetl všechny její dostupné povídky a romány a zamiloval se do jejího stylu psaní. Specificky ženská optika i láska k humanitním vědám jí pomohly zbavit se klišé „zlaté éry“ padesátých let a stát se hvězdou tzv. nové vlny. Společně s P. K. Dickem a J. G. Ballardem mi ukázala úplně jinou sci-fi, než jsem do té doby četl. Fantastiku připomínající tak trochu vysokou literaturu, kterou po mně rodiče chtěli, abych četl.

Z přebalu knihy The Left Hand of Darkness Ursuly K. Le Guin|foto: Nakladatelství Orbit

Její knihy jsou plné mimozemšťanů, vynálezů i draků, vlastně ale pořád psala hlavně o nás – lidech pozdní moderny, kteří řeší otázky spravedlivé společnosti, rovnosti pohlaví nebo hrozící ekologické katastrofy. „Ztratili jsme Ursulu Le Guin zrovna v okamžiku, kdy ji potřebujeme nejvíc,“ povzdechla si v nekrologu pro Washington Post její kolegyně Margaret Atwood, které – stejně jako spoustě dalších současných autorů – Le Guin ukázala, že i tradiční sci-fi témata můžou zaujmout i mimo ghetto nerdů a technofilů. A hlavně, že nám s jejich pomocí může říct něco zásadního.

Dítě šedesátek

Když Le Guin začala publikovat v šedesátých letech, tedy těsně po třicítce, dominovaly sci-fi příběhy o technologickém pokroku a letech do vesmíru. Ona sama ale pocházela z humanitního akademického prostředí, její otec Alfred L. Kroeber byl výraznou postavou americké kulturní antropologie. Když Le Guin začala psát, nikdy nechtěla, aby to byly příběhy o problémech rodin na maloměstě, které byly tehdy v Americe oblíbené. Vědecká fantastika byla trochu z nouze ctnost, měla ale štěstí na dobu, v níž začala psát.

Dynamická šestá dekáda plná konfliktů a revolučních idejí se otiskla i do žánru, který si zdánlivě žil na vlastním obláčku a žhavých dějin si moc nevšímal. Témata kontrakultury pronikla ve velkém do žánru a ten zpětně ovlivnil ducha doby. Novou vlnu sci-fi autorů definovala v roce 1967 antologie Nebezpečné vize editora Harlana Ellisona, dalším zásadním momentem pro paradigmatickou změnu v žánru byl román Levá ruka tmy, který Le Guin vydala v roce 1969.

Román patřící do cyklu Haniš vypráví příběh planety Gethen, na níž jsou dvě znepřátelené země s odlišným politickým zřízením a hlavní hrdina Genly Ai, velvyslanec svazu světů, se je snaží usmířit. Jasný odkaz na bipolární svět studené války ještě doplňuje inovátorský motiv fluidního pohlaví obyvatel planety Gethen. Le Guin za dílo získala obě nejprestižnější žánrové ceny Hugo (fanoušci) a Nebula (odborná porota) a stala se přes noc hvězdou nové vlny. V sedmdesátých letech už pak získávala zmíněné ceny pravidelně.

Ohlas i mezi literárními kritiky sklidila anarchistická utopie Vyděděnec z roku 1975, další politická alegorie o dvou sousedících společnostech postavených na opačných základech. V románu se odráží její celoživotní fascinace anarchismem, ale i východními myšlenkovými systémy. Hlavně taoismus a jeho touha nalézt harmonii v protikladech byl pro Le Guin zásadní – v něm hledala řešení společenských nesouladů a možnost pochopení a tolerance mezi lidmi. „Taoismus se stal součástí struktury mého myšlení,“ prohlásila před pěti lety v Paris Review.

Témata z humanitních věd jsou v nejslavnějších dílech Le Guin klíčová – oceňovaná krátká povídka Ti, kteří odcházejí z Omelas (1973) vypráví bajku o utopické společnosti, která vypadá na povrchu naprosto dokonale, ale přesto z ní lidé odchází. Proč? Nesnesou představu, že dokonalost je vykoupena utrpením jednoho dítěte zavřeného ve tmě. „Kdyby dítě vyvedli z toho odporného místa na slunce, kdyby je vykoupali, nakrmili a dopřáli mu pohodlí, bylo by to samozřejmě hezké; jenže pokud by to udělali, ještě v ten den a v tu hodinu by bohatství, krása a veselost Omelas uvadly a zanikly. Tak zní podmínky.“ Le Guin metaforicky upozorňuje na „dědičný hřích“ pokroku moderních společností, v nichž štěstí některých závisí na mizérii druhých.

Prošlapávání cestiček

Největší komerční úspěchy slavila Le Guin díky příběhům ze světa Zeměmoří. Zrodil se v polovině šedesátých let v povídkách pro časopis Fantastic. První román Čaroděj Zeměmoří vyšel v roce 1968 a další čtyři (a několik povídek) pak do ságy připisovala až do nového tisíciletí. Knihy s arcimágem Gedem, určené mladším čtenářům a vycházející s ilustracemi, měly být její odpovědí na J. R. R. Tolkiena, jehož od dětství milovala. Místo boje jasně definovaného dobra proti zlu ale staví Le Guin svoji ságu spíše na tématu systémového ohrožení celého ekosystému Zeměmoří, na němž je závislá magie, s níž pracují čarodějové.

Když Peter Jackson zfilmoval na začátku tisíciletí Pána prstenů, leckdo tipoval, že další adaptací slavné fantasy bude právě Zeměmoří. O práva na animovanou adaptaci se obzvláště horlivě ucházel japonský režisér Hajao Mijazaki a byly to námluvy, které trvaly spousty let. Když ale americká spisovatelka nakonec – okouzlena Mijazakiho Cestou do fantazie – kývla, musel unavený veterán japonské animace předat práci svému synovi Goróvi. Příběhy ze Zeměmoří z roku 2006 ale fanoušky obou legend zklamaly a vlastně jen potvrdily, že Le Guin měla na adaptace svých děl do filmu tak trochu smůlu.

Ursula K. Le Guin a Harlan Ellison ve Westercon, Portland, Oregon, 1984|foto: Pip R. Lagenta

V osmdesátých letech pak začala více objevovat svébytnou ženskou optiku ve svém psaní a do jejích textů výrazně pronikal feminismus. Zabývala se i poezií a psala teoretické eseje o sci-fi literatuře. Její vyrovnávání se se žánrovou škatulkou, v níž vězela od šedesátých let, bylo důležité pro generaci autorů, kteří přišli do literatury na konci 20. století. „Nemyslím si, že vědecká fantastika je dobrá škatulka, ale už existuje, tak se nedá nic dělat. Vždycky mě ale naštve, když o mně říkají, že jsem jen sci-fi spisovatelka. Nejsem. Jsem romanopisec a básnířka. Nestrkejte mě do škatulky, do níž nepatřím, protože jsem ji přerostla. Moje chapadla z ní vystrkují do všech směrů,“ říká v Paris Review.

Když autoři jako Michael Chabon, K. J. Fowler, David Mitchell nebo Haruki Murakami naráželi v posledních dvou dekádách 20. století se svými fantastikou řízlými díly na hranice seriózní literatury, měli vyšlapanou cestu právě díly Le Guin ze sedmdesátých let. A když se v literárních kruzích začalo šermovat novými osvobozujícími škatulkami jako spekulativní fikce nebo slipstream, které by odlišily seriózní fantastiku od spotřebního zboží, byly to obvykle romány jako Vyděděnec nebo Levá ruka tmy, které průniky vysoké literatury a fantastiky definovaly.

Od budoucnosti nic nečekám

Večer v den, kdy Le Guin umřela, jsem ze své knihovny vytáhl antologii Experiment člověk a znovu si přečetl její dost možná nejslavnější povídku Svět je les, les je svět, napsanou v roce 1972 pro druhý díl Ellisonovy „novovlnné“ antologie Další nebezpečné vize. Příběh o lidském dobývání vesmíru je podaný optikou tria hrdinů. Dva z nich jsou lidští kolonizátoři a třetí „huňáč“, jejichž planetu se snaží podmanit. Malý konflikt rozpoutá krveprolití, mírové dohody nakonec vedou k smíru, mimozemšťané ale přesto z celého konfliktu vzejdou proměnění – jejich myšlenkový svět objevil násilí a od této chvíle už nic nebude stejné.

Přebal knihy Experiment člověk|foto: Svoboda 1983

Sto stránek jsem přeletěl neuvěřitelnou rychlostí, když jsem ale povídku dočetl, nemohl jsem dlouho usnout a musel jsem nad ní přemýšlet. Ne náhodou se umístila v roce 2013 na druhém místě v anketě časopisu Locus o nejlepší sci-fi novelu 20. století (zmíněný příběh o městě Omelas skončil také druhý, mezi krátkými povídkami). Styl Le Guin je prostý bombastických efektů či překvapivých zlomů, trpělivě ale čtenáře uvádí do světů, které často nejsou obývány lidmi, ale přesto můžeme díky ní její hrdiny pochopit, byť přemýšlí úplně jinak než my. Jako kdyby nás chtěla učit empatií, vstřícností pro druhé, jiné. Něčím, co dnešní člověk před druhými tak rád předstírá, ale zároveň s tím má obrovské problémy.

„Od budoucnosti už nemám žádná očekávání ani představy. Ano, mám nějaké naděje a strachy. A dnes už převládají hlavně strachy,“ napsala v roce 2010 v eseji pro svůj blog. Ursula Le Guin nás svým dílem naučila, že sci-fi vůbec nemusí být o předvídání budoucnosti. Že ta nejzajímavější fantastika je taková, která vytváří prostor pro myšlenkové experimenty o světě, který by mohl být jiný a dost možná lepší, než je teď.