Od svých deseti let jsem nebrečel, nejde mi to spustit, říká designér Jan Plecháč
„Pláč je pro mě velké téma, naposledy jsem brečel někdy ve svých deseti letech, od té doby jako by se ve mně něco zaseklo. Pravděpodobně to souvisí s rozvodem mých rodičů,“ popisuje sedmatřicetiletý mezinárodně uznávaný designér.
Jak po deseti letech na volné noze přijal novou výzvu v životě – stát se kreativním ředitelem velké sklářské firmy? „Je to pro mě velká změna, ta práce je mnohem komplexnější. Zkouším různé nové způsoby, často mě to stojí hodně sil, ale jinak to neumím.“
A jak se v nové pozici zabíhá? „Poprosil jsem všechny na začátku o shovívavost. Nejdříve se snažím firmu dobře poznat, abych mohl dobře nastavit strategii. Pak teprve se to dá někam posouvat,“ míní absolvent ateliéru Architektura a design na pražské UMPRUM.
Ožehavé téma je pro něj i veřejný prostor u nás. „Líbí se mi česká krajina, ale města si ničíme nánosem vizuálního smogu a domy obkládáme polystyrenem. Není už moc neponičených míst. Někdy by bylo lepší obrazně řečeno uříznout domům parter a posunout budovu o patro níže,“ směje se.
Jak vnímá Jan, který je dvojnásobným otcem, rozdíl mezi tím, když neměl žádné děti a potom jedno či dvě? Co ho dojímá i přesto, že nepláče? Jak vnímal slávu své partnerky v začátcích skupiny Verona, jejíž byla zpěvačkou? A komu se svěřuje se svými emocemi? Poslouchejte v novém díle Pochlap se.
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
