Opium lidstva. Co má sport společného s náboženstvím?

„V roce 2012 se konala v Londýně letní olympiáda. Kardinál Dominik Duka pro Český rozhlas napsal článek, ve kterém říká, že sport se stává jakýmsi novým druhem náboženství, které lidi spojuje,“ vzpomíná Ondráček. Podle něj vystihuje Duka v uvedeném textu jeden z hlavních důvodů, proč se o sportu někdy mluví jako o náboženství. Je jím kolektivní víra. „Já jako sporťák posledních třicet let slyším, že sport je opium lidstva. Marx to asi takhle nemyslel, každopádně sport nějakým způsobem uspokojuje lidské potřeby,“ komentuje sociolog.

Vojtěch Ondráček|foto:Jiří Šeda

Co sport a náboženství ještě spojuje? Podobně jako náboženství má i sport svůj systém hodnot, každý se do něj může zapojit, může fandit nějakému týmu, není v tomto směru žádné omezení. Ondráček však zároveň upozorňuje, že na rozdíl od náboženství, které se čím dál více posouvá do privátní sféry v duchu hesla „Věřte si, čemu chcete, je to vaše věc“, u sportu je fandění přítomné ve veřejném prostoru a roste jeho expresivita – fanoušek jej chce dát najevo.

Sport je možná v jistém smyslu i silnější než klasické náboženství. „I když někdo fandí Spartě a jiný Slavii, opravdu se mohou bavit hodiny, mají toho hodně společného a konfliktní témata se jich nemusí dotýkat v tom bezprostředním existencionálním životě. Je to skutečně únik z každodennosti,“ říká Ondráček. To, že sport má tendenci lidi spojovat, ukazuje i skutečnost, že se málokdy stává důvodem k válce. Podle Ondráčka je znám jediný takový případ, jde o takzvanou fotbalovou válku, někdy také označovanou jako stohodinová válka, která probíhala mezi Hondurasem a Salvadorem v roce 1969. Je však třeba dodat, že napětí mezi těmito státy existovalo již dlouho předtím.

Logo|foto:Český rozhlas