Palach přitahuje politické krkavce, kteří cítí možnost získat politické body, říkají historici

15. leden 2019
Jan Palach

„Jan Palach nebyl antikomunista, kdyby jím byl, zanechal by po sobě nějaký jasný politický program,“ shodují se historici Jiří Suk a Jaroslav Pinkas. Oba považují Palacha za odvážného člověka, který spáchal výjimečný čin a obětoval se pro společnost. Proti čemu Jan Palach ale vlastně bojoval a jak moc je zneužíván v dnešním politickém boji?

„Palachův čin byl ve své době tabula rasa, nebyl vnímán politicky, ale v morálních, existenčních a symbolických souvislostech,“ vysvětluje didaktik a historik Jaroslav Pinkas z Ústavu pro studium totalitních režimů. „Právě čistota jeho činu byla a je politicky využitelná, slouží jako prázdná deska, kam si může každý napsat, co chce, a také to každý dělá, pravice i levice.“ Jasná politická stanoviska po sobě Palach nezanechal, dnes se ale už ví, že chtěl vést odboj a například obsadit rozhlas. Podle historiků bylo pro Palacha a další studenty a mladé lidi klíčovým zážitkem pražské jaro, které přineslo uvolnění i větší podíl lidí na společenském dění.

„Mladí lidé se s pražským jarem ztotožnili, podle mě většina z nich byla ztotožněná také se socialismem s lidskou tváří, možná i Jan Palach,“ myslí si Jiří Suk z Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR. Podle Suka si společnost do socialismu promítala hodnoty spravedlnosti a chtěla, aby jeho součástí byly i občanské svobody, svoboda slova nebo shromažďování. Jiří Suk se domnívá, že s tímto programem Jan Palach souhlasil. „Nehovořil bych o něm proto jako o antikomunistovi nebo antisocialistovi. Spíš bych souhlasil, že vystoupil proti totalitě, ale oddělil bych to od antikomunismu.“ Suk i Pinkas se shodují, že o Palachově smrti se těžko spekuluje a racionálně hovoří, protože absolutní oběť je pro běžného člověka něco téměř nepředstavitelného. „Je těžké se od toho emocionálně odpoutat, ale myslím, že bychom k tomu měli mít úctu,“ říká Suk.

Lidé při pohřbu Jana Palacha, 25. ledna 1969

Přesné politické stanovisko Jana Palacha neznáme i proto, že se zabil velice mladý, a je možné, že neměl svou politickou orientaci ještě přesně ujasněnou. Díky historickým výzkumům se ale ví, že se inspiroval u budhistických mnichů z jihovýchodní Asie, kteří v 60. letech páchali protestní sebevraždy upálením. S největší pravděpodobností byl jeho vzorem i Jan Hus. Palach chtěl vybudit k aktivitě společnost, která po okupaci vojsk Varšavské smlouvy upadala do letargie. „Dopad jeho činu byl ale přesně opačný. Bezprostředně poté následovalo ticho, společnost byla v šoku,“ říká Jiří Suk. „Jeho smrt se ale zhodnotila o dvacet let později během Palachova týdne.“

V posledních týdnech média přinesla zprávy o italských neonacistech, kteří uctívají Jana Palacha jako svou ikonu. Jaroslav Pinkas to považuje za jeden z možných důsledků toho, že historii prožíváme více emocionálně než analyticky. Emocí se není možné zbavit úplně, ale pokud se jim podléhá příliš, je historická událost vnímána více symbolicky než historicky a od toho je jen krok k politickému zneužití. „Dnešní svět je propojený, lokální rámce ustupují a místo nich máme globální paměť,“ vysvětluje Pinkas. „Hollywoodský spektákl si upravuje místní příběhy do jednoho mustru společného všem, lokální postavy se stávají součástí globálního panteonu. To se stalo atentátníkům na Heydricha a stalo se to i Janu Palachovi.“

Co říkají historici na filmy o Janu Palachovi? Je nakonec nejvýstižnějším uměleckým vyjádřením Palachova činu poezie? Poslechněte si celý magazín Přes čáru.