Pátí Transformers konečně tvrdě formátují mozek autorobotickou abstrakcí

27. červen 2017
Z filmu Transformers: The Last Knight

Kvízová otázka na úvod. Co mají společného kouzelník Merlin, Leonardo da Vinci, Koperník, Gustav Mahler, Albert Einstein, Stephen Hawking a Michael Bay? Správná odpověď zní: Transformers.

V pátém díle série, která vzešla ze slavné řady autorobotických hraček společnosti Hasbro, se nachází celá řada momentů, jež kladou extrémní nároky na intelekt. V jednom z nich vysvětluje Anthony Hopkins konsternovanému Marku Wahlbergovi tajemství starobylého rodu Witwicků, který po staletí chrání Merlinovu hůl, ve skutečnosti mocný artefakt z planety Cybertron. Nahodilou přehlídku velikánů doprovází frenetická koláž, jasně sugerující, že Bay konečně porazil posledního nepřítele, který ho limitoval v rozletu.

Logika je mrtvá

Tím nepřítelem je logika. Vznikl film, který začíná tak, jak jiné končí, a více než dvě hodiny posouvá hranice možného. Pokud čtvrtý díl obezřetně zkoumal terén hypnagogické instalace, pětka se stává nepřerušovaným ADHD záchvatem, pro nějž neexistují limity jako racionalita, uměřenost či sebekritika. Je to film, v němž Autoboti zasedají s rytíři kulatého stolu, porážejí Hitlera, hrají na varhany, létají na tříhlavém drakovi, trpí demencí, čutají na kubánské pláži s Johnem Turturrem, to vše s krajně enigmatickou směsicí vážnosti a ironie, která je bez přehánění rafinovaná.

Rekonstrukce zápletky je v případě pátých Transformers bezmála nemožná a zhola zbytečná. Bay se neřídí potřebou logické návaznosti, ale záhadným asociativním principem časových, prostorových a tematických skoků, přičemž vše podřizuje jedinému krédu: před kamerou se vše musí hýbat směrem kupředu. To je jediná jasně čitelná motivace. Pokud se divák přestane zaobírat tím, proč jsou předměty na svých místech a jak se tam dostaly (nebo nedostaly), čeká ho bez ironie osvobozující zážitek. První film, který působí jako toxická fúze random generátoru trendy motivů a nádherně zběsilé lidské mysli.

Z filmu Transformers: The Last Knight

Bay připomíná aktivní vulkán, který nemůže přestat chrlit manicky prokomponované obří záběry, jejichž monumentalita a audiovizuální řád jsou odzbrojující. Dokonale přehledná 3D akce, geometrický mindfuck, ďábelská kinetika; Transformers utavují divácké receptory s bezprecedentní intenzitou podívané pro biomechanické hybridy 22. století. Úmyslně je zahlcují. Předkamerová scéna každých pár minut vyletí do povětří, ale výsledkem není chaos, nýbrž přísný systém. Každý pixel kontroluje mysl robotického tyrana Michaela Baye, filmaře, který ducha mění na kovovou hmotu.

Tvarově Transformers připomíná nečitelnou mimozemskou strukturu, v níž najdeme zárodky hned několika filmů. Přičemž žádnému z nich Bay naštěstí nedovolí překonat embryonální stádium. Výsledkem je paradox. Nepředvídatelný blockbuster, složený z totálně předvídatelných prvků. Zatímco předchozí díl opsal bezradný kruh, pětka v závěru nabírá trajektorii, jejíž další směřování hrozí protržením známého časoprostoru.

Co se to tu ksakru děje?

Bay svou známou asociálnost a odpor k motivacím vyprávění dotahuje k dokonalosti. Hlavní postava, automechanik a vynálezce Cade Yager, prochází iniciací, které z neznámého důvodu úplně chybí poslední fáze (nebo jsem ji prostě nepochopil). Protagonista série Optimus Prime je po většinu stopáže odklizený z cesty, aby v poslední třetině zvládl v rekordním čase pronést hned trojici brilantních motivačních proslovů, John Turturro do děje zasahuje výhradně telefonicky z Kuby, Anthony Hopkins působí dojmem člověka, který šel náhodou kolem setu a při té příležitosti si vystřihl jednu z hlavních postav, aniž by četl scénář.

Pak tu máme sexy profesorku historie z Oxfordu, která se snaží chytračením zakrýt to, že je sexuálně frustrovaná a marně shání muže. Diskutující poukazují na režisérovo podezřelé zaujetí postavou čtrnáctileté samotářky Izabelle, která ve vyprávění supluje roli bojovného sirotka Rey ze Star Wars: Síla se probouzí. Funkce postav zůstává z větší části nejasná, spojuje je jen množství make-upu a nápadná růž na rtech, Bayův trademark. Můžete pohrdavě utrousit „so cheesy, so 90’s“, faktem ale je, že proti téhle nespoutané šarádě schémat působí Bayovy blockbustery z deváté dekády jako spořádaní liberálové ve svetříku. Přiřadit tohle dílo ke konkrétní ideologii nepokládám za možné, na to levituje až příliš vysoko v oblacích abstrakce.

Z filmu Transformers: The Last Knight

Pětka Transformers prozrazuje, že Bay je bystrým pozorovatelem popkulturních trendů. Do tavicího autokotle sype vše podstatné, co momentálně hýbe publikem. Star Wars, Stranger Things a 80’s retro, konspirace, emancipace, post-apo, vyberte si. Všechno v téhle šílené metalurgické směsi plave, ale jen jako nahodilá příměs. Transformers nepůsobí ani zastarale, ani současně. Působí jako dotek čehosi mimoběžného, snad něčeho, co teprve přijde, nebo prostě něčeho, co nikdy nenastane. Eklektický princip Scary Movie natažený jako umělá kůže na pevný a seřízený exoskelet.

Sledování Bayova filmu může přivodit stejně snadno zhnusení, nevolnost i euforii. Zdánlivá nahodilost elementů, z nichž jsou Transformers poskládáni, přechází ve fascinující abstrakci. Zatímco Hollywood žije z recyklací ověřených schémat, Michael Bay svým archetypálním nonsensem o pár neohrožených hrdinech mimo dobro a zlo atakuje gigantickou palicí centrum surreálné rozkoše. Nelituji jediné minuty, kterou jsem v kině trávil s pocitem: co se to ksakru děje a kam to směřuje. Tenhle zážitek mi otevřel novou perspektivu. Všechnu moc imaginaci. A autobotům!

Transformers: Poslední rytíř (Transformers: The Last Knight)
Michael Bay, USA, 2017, 151 min.

Z filmu Transformers: The Last Knight