Paul Wilson: Češi by měli napsat polistopadový thriller

23. říjen 2012
Liberatura

Jedním z hostů letošní konference Forum 2000 byl kanadský překladatel, spisovatel a hudebník Paul Wilson, který do angličtiny převedl například díla Václava Havla, Ivana Klímy, Josefa Škvoreckého nebo Bohumila Hrabala.

Povídali o odkazu Václava Havla politickém i literárním, o šanci českých spisovatelů prorazit ve světě, o jeho překládání nebo třeba o tom, jak těžké je začít psát vlastní paměti.

Nezastínil společensko-politický význam Václava Havla jeho literární odkaz?
Myslím si, že v dlouhodobé perspektivě asi ne. Faktem je, že když byl prezidentem, neměl čas psát tvořivým způsobem. On měl takovou zvláštnost, že nechtěl mluvit cizími slovy, to znamená, že si psal všechny projevy sám. Což je neobvyklé, politici vždycky mají „speechwritera“ a projev pak jen opravují. Mám takový dojem, že to bylo jeho jediné psaní, že to používal jako literární příležitost, jako když byl ve vězení a psal své ženě; byl to způsob, jak psát dál v situaci, když mu to nedovolily okolnosti. Ale jeho hlas jako spisovatele se nějak ztratil. Podle mého názoru jsou jeho nejlepší věci pořád ty, které psal jako disident – nejsilnější hry, eseje, úvahy jsou z té doby.

Zajímavé je, že když Havel odstoupil jako prezident Československa, podal demisi a měl takové mezidobí, kdy se měl rozhodnout, jestli bude kandidovat jako prezident České republiky, měl jsem s ním rozhovor na Hrádečku, jeho venkovském sídle, a ptal jsem se ho: Proč si myslíte, že je tak důležité jít zpátky do politiky? Vy jste měl ohromný vliv – nejenom tady v Československu, ale všude, ve střední Evropě a dál – jako spisovatel. To je taky způsob, jak pohnout se světem.

On už byl zřejmě rozhodnutý, že půjde zpátky do politiky, a říkal: Já si myslím, že národ mě potřebuje, Češi budou potřebovat pocit kontinuity. Neříkal, že potřebují jeho, ale stal se mezitím symbolem, skoro jako takový „monarch“, symbolem národa. Myslel si, že může pomáhat přechodu do menšího státu tím, že bude hlavou státu, když ho budu citovat: To bych měl větší vliv, než kdybych psal jen nějaké eseje. Ovšem já jsem mu říkal: To nebyly jen tak nějaké eseje, to byly prostě bomby! Moc bezmocných, to byla bomba, a dodnes je – třeba na Kubě, je to přeložené do čínštiny, bůhví, jaký to tam má vliv. Měl jsem dojem, že nějak ztratil důvěru v psané slovo, a to je trošku škoda, protože ačkoliv tady byl mezi námi jako prezident, jeho přítomnost jako spisovatele se nějak vytratila, mám takový dojem.

Paul Wilson je kanadský hudebník, překladatel a spisovatel. V letech 1967–1977 žil v Československu, kde učil angličtinu a naučil se česky. Vystupoval zde jako zpěvák s undergroundovou skupinou The Plastic People of the Universe, kvůli čemuž byl z Československa vyhoštěn. V Kanadě založil vydavatelství Boží Mlýn, ve kterém vyšla alba skupiny Plastic People. Do angličtiny přeložil knihy Václava Havla, Josefa Škvoreckého, Ivana Klímy a Bohumila Hrabala. Články o české kultuře již mnoho let publikuje v anglickém, kanadském a americkém tisku. Výběrem z těchto článků a esejů vznikla kniha Bohemian Rhapsodies (Torst, 2012).

Jak moc je podle vás pro literáty z malých zemí těžké prosadit se celosvětově, pokud daným státem nehýbe nějaká společenská nebo politická otázka, nějaký problém, o který by se mohla zajímat zahraniční média?
Když Havel psal své rané hry, když Škvorecký psal Zbabělce, tak se tu sice samozřejmě něco dělo, ale o Československu se nevědělo skoro vůbec nic. Myslím, že to záleží hlavně na kvalitě těch spisovatelů, na kvalitě jejich psaní. Faktem je, že co se týče prodání té věci do zahraničí, samozřejmě pomůže, když je o nějaké místo mediální zájem – jako byl o Československo kolem roku ’68. Pak to pokračovalo, když vyšli najevo disidenti, a to byla zajímavá story, protože tam byla rocková kapela, lidi, kteří psali nádherné romány, hry a neměli možnost publikovat doma. Ale venku měli zastánce – buď režiséry, jako byl třeba Joseph Papp, který stále uváděl Havlovy hry na jevišti; Havel měl velice činného agenta.

Škvorecký měl také zastánce – lidi, kteří znali jeho věci v překladu, a chtěli, aby pokračoval dál. Navíc Škvorecký žil na Západě, v Kanadě, a vydal sám vlastní věci. Škvoreckému se psalo mnohem líp v Kanadě než tady, protože byl najednou úplně svobodný. Svá nejlepší díla psal v Kanadě, a ne tady. Jenže už byl známý, jeho první kniha Zbabělci byla přeložena v roce ’67 a skoro hned byl uznán jako takový moderní klasik. Což je fantastické, protože to byla jeho prvotina, psal ji, když mu bylo 22 let.

Ten překlad je trošku divný v tom, že Jeanne Němcová, která ho přeložila do angličtiny, mu dala takový velice sofistikovaný hlas. Zajímavé je, že když to člověk čte znova česky, tak je to evidentně mladý spisovatel, který píše a mluví. Takže jsem uvažoval o tom, že bych to měl přeložit znova, podle původního rukopisu. Ale zjišťuju, že v dnešní době je skoro nemožné i známého spisovatele, jako je Škvorecký, prosadit u většího nakladatelství. Je spousta věcí od Havla, které nebyly přeložené, zvlášť jeho texty o divadle. Snažím se je teď umístit u nějakého mainstreamového nakladatelství, ale už to nebude tak jednoduché.

Co se týče těch mladších českých spisovatelů, kteří píšou teď, spousta jich byla přeložena do angličtiny a do dalších jazyků. Ovšem ta nakladatelství jsou menší, náklady jsou menší a pozornost je daleko menší. Zdá se mi, že musí existovat nějaká souhra mezi všeobecným zájmem o nějaké oblasti a mezi existencí spisovatelů, kteří tu oblast, problematiku a život tam můžou čtenářům přiblížit. Takže já vlastně nevím: třeba teď frčí v překladu literatura z Jižní Ameriky, ale netroufl bych si říct, že je to jenom kvůli všeobecnému zájmu o tento region – ti spisovatelé jsou skutečně zajímaví.

Myslíte si, že některý z polistopadových spisovatelů má potenciál napsat román, který by mohl zaujmout celosvětově nebo alespoň v anglofonní oblasti?
Nikdy neříkej nikdy, co já vím, co se děje v těch tajných „písárnách“, kde se tyhle věci rodí. Jáchym Topol třeba je přeložený, ale není všeobecně známý. Slyšel jsem s Jáchymem interview v kanadském rozhlasu, čili nějaký ohlas tam má, ale není takový, jaký vzbudil kdysi Milan Kundera, Škvorecký nebo Ivan Klíma – a rozhodně ne jako Havel. Přeložené knihy mají Patrik Ouředník, Petra Hůlová, Radka Denemarková... Ale zatím se nic nedostalo do všeobecnějšího povědomí, jsou to spíš věci pro fajnšmekry.

Kdežto Škvorecký – já neříkám, že je známý všem, ale lidi ho prostě znají. Pořád dostávám e-maily od lidí, kteří ho teprve teď objevili, náhodou našli nějakou knížku a přečetli ji. A dostali se k němu ne kvůli nějakému všeobecnému zájmu o Československo nebo Českou republiku, ale proto, že ta kniha byla, někdo ji četl, byl nadšený a potom si koupil všechny jeho knihy. Zásada prostě zní: když je kniha kvalitní, čtenáře si vždycky najde.

V debatě pro literární server iliteratura.cz jste uvedl, že česká literatura by potřebovala velký polistopadový román… Můžete to rozvést?
To jsem asi psal pod vlivem zajímavého švédského fenoménu Stiega Larssona, který psal trilogii Milénium, o té holce s dračím tetováním, The Girl with the Dragon Tattooačkoliv se ta kniha jmenovala ve švédštině úplně jinak, původní titul je Muži, kteří nenávidí ženy (pozn.: pod stejným názvem vyšla kniha i v češtině). Každopádně knížka měla obří úspěch, na světě se prodalo – a pořád se prodává – řekněme 60 milionů výtisků. Takže každý nakladatel, který dostane rukopis od švédského autora detektivek, ho bude číst, jestli náhodou nenajde druhého Larssona. Teď prostě frčí značka švédské detektivky, vlastně celkově skandinávské. Island má 100 000 lidí, je to malá země, ale přesto je v této oblasti taková menší velmoc.

A tady, v Česku, se přece dějí zajímavé věci, ježišmarjá! Tady je korupce, tady je hotová půda pro spisovatele, kteří to umějí. Celé to vření, které se dělo po ’89, by mohli zachytit do nějakého přitažlivého děje. České detektivky zatím, krom Čapka, který psal takové malé šarmantní věci, a Škvoreckého, který pokračoval v této tradici, nejsou; thriller, myslím, žádný Čech nenapsal. Stálo by to za pokus, protože nejde o pokleslý žánr, je legitimní jako každý jiný, záleží na tom, jak se to dělá. John le Carré je anglický spisovatel, skvělý umělec, jeho texty se čtou jako lidové romány – on umí vyprávět poutavým způsobem, a to je zapotřebí.

Na svých stránkách píšete, že teď zrovna překládáte Havlovu hru Vyrozumění a také jeho knihu Prosím stručně – zůstanete u těch autorů, které už jste překládal, nebo uvažujete o tom, že byste překládal i nějaké jiné, třeba současné?
Já bych byl rád, ale problém je, že překlady se neplatí dobře a já jsem na volné noze. Bylo mi nabídnuto a byl jsem ochotný přeložit třeba – nebudu nikoho jmenovat – dost známé české spisovatele, ale ty prachy, co mi nabídli, byly pro mě neúnosné, nemohl jsem si to dovolit. Čili bych to musel dělat bud´z lásky, nebo najít nějaký způsob, jak z toho můžu být živ. A to je těžké. Vždycky jsem uvažoval o tom, že jednou, než umřu, přeložím Švejka – jen proto, že je to výzva. Ale asi k tomu nedojde, protože už máme asi tři nebo čtyři překlady a myslím si, že to stačí.

Samozřejmě, že bych měl zájem přeložit třeba – jestli jsou nějaké – nenalezené Škvoreckého texty; ale to, co jsem četl od mladších spisovatelů, mě zatím úplně nenadchnulo. Naštěstí je teď spousta jiných překladatelů, mladších, nadanějších a ochotnějších, takže myslím, že kdyby byla v české literatuře nějaká bomba, jsou tu lidé schopní to přeložit. Předevčírem jsem viděl na webu Českého rozhlasu, že nějaký překladatel, jehož jméno neznám, přeložil zatím nepřeložené povídky od Haška, byla tam ukázka a byl to vynikající překlad. I když tu tedy nějaké fondy ještě jsou, zůstává problém, jak to platit.

Stejný problém mají překladatelé i u nás…
Já vím, znám překladatele, kteří překládali moje eseje do knihy Bohemian Rhapsodies. Je to skvělá práce, ale blbě placená.

Jaká témata týkající se České republiky, respektive Československa jsou pro anglofonní čtenáře nejpřitažlivější, čím je ve svých textech nejsnáze zaujmete?
Čímkoliv o Havlovi. Ale jiné úvahy, například o tom, co se tady děje ve skutečnosti, třeba na politické scéně, už si najdou místo hůře. Ale to také záleží na časopisu – nedávno jsem psal o Havlovi, jeho smrti a jeho odkazu do The New York Review of Books a samozřejmě to každý četl. Menší zájem je o to, jak to skutečně bylo s těmi disidenty. Na tom musí člověk hodně pracovat, aby to mělo nějaký styčný bod se zájmy lidí na Západě, jinak je to jenom exotika. Není to tak jednoduché, ale to taky záleží na mně, aby to bylo zajímavé.

Nedávno jsem psal asi dva články (jeden doslal ocenění v Kanadě): o Egyptě a o Larssonovi – ale to se ten nápad velice jednoduše prodává, když je o něčem, co se právě děje a je to v ohnisku zájmu. Těžší je přijít s něčím novým. Kdyby se tu dělo něco takového jako v Německu v 80. letech, kde měli historici obrovské debaty o tom, jak se vyrovnat s minulostí… Fašismus, nevím proč, pořád fascinuje, takže se o tom dalo dobře psát a dostalo to dost prostoru. Tady se ještě nic takového, aspoň spektakulárním způsobem, nedělo. Kdyby se tady objevila nějaká taková debata, kde ti nejlepší spisovatelé jdou proti sobě, tak by se o tom dalo psát.

Myslím, že jedno z takových stálých a dost bohatých témat je, proč jsme tolik fascinovaní nejenom fašismem a holocaustem, ale i tím, jak se z toho lidi vylízají a jak se s tím vyrovnají. Kdežto komunismus neměl tak špatný ohlas, a přitom má za sebou stejný počet mrtvých, možná víc, ten systém byl zákeřnější než fašismus – z toho systému se dalo dost těžko dostat ven. Pořád hledám způsob, jak lidem vysvětlit, že ten proces je stejně zajímavý jako denacifikace. Ale součástí toho je, že se tu musí něco dít, Češi musí něco dělat, spektakulárního, zajímavého, aby o to svět měl zájem. Nikdo by nepsal o Egyptě, kdyby ti studenti nešli do ulic. Média jsou taková prostitutka, koketka, jsou tam, kde jsou peníze a něco lákavého.

Na svých stránkách také píšete, že pracujete na svých pamětech – prozradíte, v jaké fázi jsou?
Psát o sobě je ta nejhorší, nejtěžší věc. Samozřejmě, že by tu pro to byl trh, lidi by se o to zřejmě zajímali... Já můžu klidně psát o někom jiném, protože to je takové reportážní dílo, literatura faktu – což není mimochodem žánr, který se v této oblasti moc praktikuje, ale u nás je to skoro zajímavější a prodávanější než próza. Je pro mě velice těžké pojímat sám sebe jako předmět, protože bych na sebe musel dělat reportáž. A ještě jsem nenašel vhodný způsob, jak zkoumat vlastní život. Nemůžu to vytáhnout z paměti, protože je strašně nespolehlivá, musel bych svůj život pojímat jako objektivní předmět, který bych měl zkoumat. Jednou jsem uvažoval o tom, že bych tady rok žil a udělal interview se svými známými, kteří ještě žijí, a navštívil místa, kde jsem byl – nejen abych oživil paměť, ale aby to mělo solidní faktický základ, aby to nebyly jen tak moje vzpomínky. Ale pořád se nemůžu přesvědčit, že svět potřebuje ještě jeden memoár ode mě.

autoři: Karolína Demelová , Jonáš Zbořil
Spustit audio

Více z pořadu

Mohlo by vás zajímat

E-shop Českého rozhlasu

Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.

Václav Žmolík, moderátor

tajuplny_ostrov.jpg

Tajuplný ostrov

Koupit

Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.