Play: Precizní studie multikulturalismu

Pro režiséra Rubena Östlunda se stal inspirací skutečný případ, v němž parta několika výrostků tmavé pleti rafinovanou manipulací okrádala bezbranné vrstevníky. Pozorná sociologická studie nezůstává jen u analýzy projevů dětského násilí, ale jde hloub, až k samotným mechanismům fungování lidské společnosti. Play je rozborem hry, na které do značné míry současná evropská společnost stojí.

Premisa je jednoduchá. Několikačlenná parta imigrantů si vytipuje trojici obětí a rozehraje psychologickou hru, v níž se momenty nátlaku střídají s momenty zdánlivé empatie. Násilí je skryté za promyšlenou manipulaci, dospělí odmítají zasáhnout a pravidla hry se neustále pozměňují. Östlund sleduje postavy z dostatečné distance. Využívá dlouhých, prokomponovaných záběrů, v nichž se prolínají zdánlivě nahodilé děje, jindy jako by nechal neherce improvizovat určitou vyhrocenou situaci. Statická kamera často ignoruje ohniska dění, zachycuje pouze fragmenty, a tak zesiluje tlak na diváka, který se stává nahodilým pozorovatelem autentických situací, v nichž je skutečně složité odlišit, kde končí dětská hra a začíná rafinované násilí.

Z filmu Play |foto: MFF KV

Play je filmem jedinečným v tom, jak dokáže propojit realismus s abstrakcí. Dějem se prolíná zdánlivě nesouvislý motiv kolíbky, zapomenuté ve vlaku do Göteborgu. Anekdotu o tom, jak bezprizorní objekt rozhodí precizní a promyšlený systém přepravy, lze číst jednak jako další autentický výjev neporozumění, ale též jako symbol nesnází, které uhlazený švédský systém zakouší tváří v tvář nečekané překážce. Östlundovo pozorování díky tomu není nijak akademické, ale pozorného diváka vtahuje do děje sarkasmem i nenápadnou absurditou. Nikdy nepodsouvá schematický názor, pouze vytváří platformu, z níž se lze k zobrazenému vymezit. Problém multikulturního soužití tak nevyvstává jako teze, ale jako vrstevnatý a plasticky vymodelovaný námět k zamyšlení.

Nikterak přístupná tvůrčí metoda skýtá jednu z plodných pozic, ze kterých se dnes kinematografie může nezaujatě stavět k palčivým tématům. I když Play v závěru tak trochu uniká k povinnému zdůraznění pozitivních výsledků multikulturního soužití, zanechává za sebou chladnou a zneklidňující nedořečenost. Právě ostražitost k sentimentu a mravokárnému inscenování soužití Švédů a imigrantů je nejsilnější stránkou filmu Rubena Östlunda – filmu, který je sám o sobě rafinovanou a náročnou hrou s divákem.

Hodnocení: 75 %