Poezie elektrického proudu: Finský příběh Pan Sonic a písmene A 

Paul Smith, který vedl label Blast First, v roce 1994 nadšeně objevil duo, kde Mika Vainio a Ilpo Väisänen živě modulovali elektronický zvuk docela mohutnými analogovými přístroji. Mika a Ilpo se rychle zapsali do mezinárodního povědomí, protože jejich vystoupení byla tvrdě živelná. Už v osmdesátých letech podstupovali happeningy jako mnohahodinový pobyt v prostředí se zvukem vybuzeným na krajní hodnoty, později v Londýně koncertovali třeba desetihodinovými bloky nebo přes soundsystem zásahového automobilu, který jim pomohl technicky vyladit Jimmy Cauty z anarchopolitických skandalistů KLF. 

Snad v tom přístupu bylo i něco z finské a severské rezistence vůči tvrdým podmínkám: Vainio a Väisänen stáli na scéně jako ošlehaní lodivodové, kterým do těla buší mořská bouře, vichry a přílivové vlny, a oni, s nohama vrostlýma do země, pořád pevně svírají kormidla svých přístrojů, které jim pomáhal stavět nehrající člen kapely Jari Lehtinen.

Ještě když duo dorazilo na první koncert do Česka coby předkapela The Swans v roce 1998, neslo svůj původní název Panasonic. Záhy se ho muselo vzdát: americká pobočka korporace obeslala vydavatele Mute Records právnickými dopisy. Duo řeklo OK a určilo změnu: vyjmulo ze svého jména písmeno A, které se pak stalo názvem jejich dalšího alba. Pan Sonic tedy vydali A.

Ať už jejich sety měly tendenci k rytmičnosti, nebo si užívaly vlny šumu, hluku, abstrakce a ticha, byly to velkolepé důkazy o fyzičnosti zvukového vlnění: jako by bylo publikum vystaveno extrémnímu tlaku vzduchu nebo vody, látek jindy řídkých a přátelských, které se náhle soustředily do drtivé dávky. Kritik a filozof David Toop napsal, že hudba Pan Sonic je ztělesněnou poezií elektrického proudu. Sám Vainio tvrdil, že kapela vyrostla z kombinace dvojí náklonnosti: k industrialu, včetně Throbbing Gristle a Einstürzende Neubauten, a dubovým instrumentálním mixům.

Ve Finsku byli Pan Sonic zakotveni přes výborný vydavatelský label Sähko, Mika Vainio tady navíc vydával i sólovky pod nickem Ø. Mezinárodně se etablovali o to líp, že se přirozeně našli s osobnostmi podobně vyhraněnými. V Německu to byl Carsten Nicolai čili alva noto, v Japonsku noiseři včetně těch elitních – Merzbowa a Keiji Haina. Vainio říkával, že jejich hudba je vlastně, cituji, „koňské rockabilly“: jistě i proto se Pan Sonic spojili s elektronickým kovbojem Alanem Vegou z kapely Suicide a nahráli s ním sérii společných alb. Celá komunita finských elektroniků, včetně dřív tak populárního Jimiho Tenora, přesídlila na čas do Barcelony za teplem, Vainio se pak dlouhodobě usadil v Berlíně. 

Když se v nultých letech Pan Sonic začali vyčerpávat, Vainio nahrával a vystupoval paralelně sám. Jeho české a slovenské koncerty pro mě zůstávají v paměti svou soustředěností, vřelostí a nelítostností, kdy Mika šponoval zvuk ještě trochu přes hranici parametrů, které bychom pokládali za únosné. Hodně se toho namluvilo o jeho mlčenlivosti. Jednou, když publikum začalo tleskat do rytmu beatů, se prý Mika Vainio na koncertě usmál. 

Teď tu zůstává už jen řada alb, koncertní dokumenty nebo DVD Kuvaputki, kde hudbu Pan Sonic doprovázejí záblesky z katodové trubice. Básník elektřiny Mika Vainio zůstává pro elektronické publikum z posledního čtvrtstoletí nezapomenutelný. Vydobyl si jedinečnou pozici v technologickém umění i proto, že při vzniku hudby nikdy nepracoval s počítačem. Když se ho ptali, zda dá hodně práce dodržet ten koncept, řekl: „Naopak. Při mém přístupu mě počítače nikdy nijak zvlášť nesváděly…“