Pokud zjistíme, jak fungují těla a realita, můžeme je začít hackovat, říká filozofka Amy Ireland

Zdá se, že řada lidí měla tendenci číst váš manifest spíš jako politický projekt než jako literární dílo.

Mimo jiné nám šlo o kritiku ontologického naturalismu. Jak můžeme chápat biologické a přírodní limity, přírodu, jako něco co je reálné a má hmatatelný vliv, aniž bychom z ní udělali entitu, která určuje, jak náš svět má vypadat.

Leitmotivem devadesátých let byl sociální konstruktivismus. To mimochodem znamenalo velmi formativní a osvobozující moment genderové politiky –⁠ počkejte, takže když je gender sociální konstrukt, můžeme ho dekonstruovat, přeskládávat, vytvářet gendery nové. Vyvolalo to spoustu pozitivní energie.

Jak je asi vidět, devadesátkové feministické myšlení miluju. Přesto jsme se jako xenofeministky ptali, jak můžeme o biologických hranicích a podmíněnosti uvažovat, aniž by nás zároveň omezovaly. Řešením byla myšlenka, že pokud nám věda bude schopna říct, jak příroda funguje, jak fungují těla a realita samotná, můžeme je začít hackovat. Hodně to zarezonovalo v tehdejší trans komunitě. Vaše tělo je vaše, nemůžete to prostě popřít - musíte se s ním vyrovnat. A jedním ze způsobů může být nějaký druh pozitivní intervence, třeba hormonální technologie.

Čtěte také

„Nepodřizujeme se potřebám našich technologií příliš?“ ptá se antropoložka Lucy Suchman

Není zajímavé, jak moc je postava kyborga a kyborgyně přítomná v současné popukultuře –⁠ například v hyperpopu nebo tvorbě producentky Arcy?

Tento obrat k syntetickému navazuje na epochu myšlení, kterou charakterizovala představa, že co je přírodní, autentické a původní, to je dobré –⁠ a naopak. V xenofeministickém manifestu jsme se vůči tomu silně vymezily, byly jsme tvrdohlavě syntetické. Podobné to je i popkultuře, kterou zmiňujete a která si hraje s umělostí těla, intervencemi do přírodního. Ale nejsou to jen lidé, kteří jsou na hormonální léčbě kvůli tranzici, ale taky ti, co berou steroidy, mají autoimunitní nemoci… všichni jsme syntetičtí. Pokud žijete ve městě a pijete městskou vodu, patrně konzumujete v malém množství estrogen. Všichni jsme součástí procesu mutace. Už nic není doopravdy přírodní. A myslím, že tato popkultura na to upozorňuje mnohem všeobecnějším způsobem, což je skvělé.

Amy Ireland

Amy Ireland je australská filozofka a experimentální spisovatelka, dnes ji zaměstnává práce pro interdisciplinární nakladatelství Urbanomic. Jako jedna z členek kolektivu Laboria Cuboniks v roce 2015 vydala vlivný xenofeministický manifest.

Vedle Grimes, Arcy, hyperpopu, kde nenajdete náznak takzvaně přirozeného lidského hlasu, ale slyšíme také opačný pohled pravicových i levicových eko hnutí, pro něž je typická touha vrátit se k netechnickému způsobu existence. Rozhodně mě ale zajímají způsoby, jak se do mainstreamu stále víc dostává myšlenka syntetického těla. A doufám, že to bude pokračovat a otevře to nové možnosti, jak uvažovat nad syntetickou existencí jinak, než by nás před třeba dvaceti lety napadlo.

Jak souvisí blockchain s kyberfeministickou tradicí? A jak dopadla xenofeministická snaha proměnit přírodu samotnou? Pusťte si celý rozhovor s filozofkou Amy Ireland.