Porches jsou posedlí čistotou. Novinka The House je ale nejpůsobivější ve své nedokonalosti

„Myslím, že dneska zůstanu doma. Nebude jim to vadit? Nesmím dovolit, aby mě to našlo,“ zpívá Aaron Maine v prvních taktech skladby Find Me, singlu z jeho nové desky The House. Bolestně jednoduché verše jako by leader projektu Porches, který před dvěma lety prorazil díky elegantnímu synthpopu desky Pool, psal v úzkostné paralýze. „Když cítím, že to přichází / Kolem mě nesmí nikdo být,“ pokračuje Maine ve studii vlastní nejistoty a sám sebe přitom schovává za hradbu překotně bušících beatů a pulzujících synthů. Find Me je hudební paradox. V katalogu Porches, ještě donedávna nenápadné indie kapely, jejíž frontman se kvůli sousedům přesunul od hlasitého kytarového ampu k synťákům a sluchátkám, jde o nejrychlejší a zřejmě nejhitovější skladbu. Find Me ale taky funguje jako bolestné přiznání vlastní zranitelnosti a hudební terapie zároveň. Úzkosti se nezbavíš, zkus se z ní alespoň vyzpívat.

Čtěte takéPorches před nudou utíkají pod vodní hladinu

Už předchozí deska Pool těžila hlavně ze dvacátnické melancholie, zabalila ji do chic aranží, v nichž se spíš prosekávalo, než vrstvilo, takže Maineově vokálu často přizvukovalo osvěžující ticho. Albu Pool se podařilo ze smuténky vytepat blyštivou brož, módní doplněk, bez kterého nemůžete mezi lidi. Aktuální The House zní na první poslech skoro identicky, přesto se člověk nemůže ubránit dojmu, že se mezi tracky na novince postupně vytrácí pečlivě vybudovaná coolness estetika, k dokonalosti dovedená sérií klipů, v nichž se Porches stylizovali do posmutnělých módních figurín v trendy outfitech.

I nové videoklipy pracují s přísně cizelovanou estetikou jak vystřiženou z foto stories magazínu Dazed, v aranžích pořád dominují klávesy, syntetické beaty a Maineův vokál. A v textech se vyhublý frontman s blonďatým přelivem a věčně posmutnělým výrazem opět obsesivně vrací k symbolice vody, až to působí trochu komicky (ostatně na úspěchu alba Pool měl určitě svůj podíl i Maineův subtilní, suchý smysl pro humor). Stejně se ale člověk musí ptát – když The House pracuje se stejnými ingrediencemi jako Pool, čím to, že aktuální album vyznívá o tolik nestabilněji, neklidněji?

Může za to nejen úzkostná zpověď Find Me, ale i intimní momentka Country nebo pomalu vystavěná konfese Goodbye – dost možná, že zrovna tenhle track Maine skládal, zatímco si jeho bývalá přítelkyně Greta Kline aka Frankie Cosmos balila svoje poslední věci na druhé straně bytu. A možná, že nejistotu na desku hudebníka obdarovaného talentem stavět sevřenou zvukovou atmosféru přináší i několik v podstatě nedokončených songů. Bez minutových skladeb Understanding, Swimmer a hlavně pak bez instrumentálky Åkeren by The House zněl o dost kompaktněji. Ale s nimi jako by se z androidího, čistotou posedlého Mainea stával člověk, který potřebuje být autentický, a dává proto průchod vlastní nedokonalosti a nejistotě. Skvěle to funguje ve zmíněné Understanding, kde zmutovaný vokál Maineova otce zpívá o tom, že pravá láska přesahuje hranice chápání. Jeho poslední slova se ve své nedořečenosti dlouho vznáší nad zbytkem alba a jejich ozvěna má jednou tón naděje, jindy zase umocňuje pocit osamocení a nejistoty. Porches možná zní pořád stejně, ale Aaron Maine jako by na nové desce zůstal docela sám.

Server Pitchfork, který před dvěma lety označením Best New Music pro Porches zásadně usnadnil budování Maineovy hudební kariéry, vyhodnotil novinku The House jako pouhé zbytky výrazně lepšího alba Pool. Tak jednoduché to ale s novou deskou není. Aaron Maine zcela vědomě ohledává prostor, který si kdysi vytyčil, protože ví, že v čistých tvarech vlastního zvuku ještě má co objevit. To, co nachází, je možná hůře uchopitelné, nestabilnější, ale o to upřímnější.

„Buď k sobě laskavý. Máš sílu. Procvičuj laskavost k druhým. Jen v tom je pravda,“ zpívá Maine ve skladbě W Longing a vrací se tak k radám z terapeutických kamrlíků. Porches dostali na novinku své autentičtější, zranitelnější já. 

Porches – The House (Domino, 2018)
Hodnocení: 80 %