Postrock sice stále žije, vlídní Mogwai mu ale uspořádali funus

15. březen 2021
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Mogwai

Od ušlechtilého drnkání po emocionální srdcerváčství. Postrock je žánr, který od začátku budí silné emoce – ať už svými kytarovými poryvy, anebo názory, že jde jen o převlečený patetický rock pro maloměšťáky. Mogwai zažili vzestup i propad žánru – a teď vydali desáté album As The Love Continues, s nímž to poprvé dotáhli až na vrchol britského prodejního žebříčku. Co z toho odvodit o kondici postrocku?

Bavit se o průniku do mainstreamu nemá cenu – tomu jednak dominují úplně jiné žánry, a Mogwai či Sigur Rós to navíc dokázali už dávno, třeba když se začali objevovat na předních místech plakátů velkých festivalů. As The Love Continues není ani líbivým kompromisem – to už spíše bilanční nahrávkou, na které se objevují čistokrevné atmosférické postrockové litanie, krotké experimenty se smyčci či vokodérem i plnokrevný zpívaný singl Ritchie Sacramento.

Jenže postrockových kapel, které to s vokály opravdu umí, není mnoho – nejdále to i co do vyšponovaných emocí dotáhli američtí Junius či Marriages. V případě druhých jmenovaných se není až tak čemu divit, když se podíváme na jméno jejich vokalistky, jíž byla Emma Ruth Rundle.

Mogwai ale na cestě k srdcím fanoušků volí odlišné cesty – a mezi nimi stojí za vyzdvižení i jejich role, kterou sehráli coby vzor pro mnohé kytarové kapely, které se touží prokopat z undergroundu, aniž by se ale zaprodaly. V tomto nemají Mogwai obdoby, podobnost najdeme snad jen u metalovějších Russian Circles. Zlé kytary, hodní muži.

Mogwai působí v roce 2021 trochu jako Animal Collective, jejichž vrcholné desky byly až překvapivě úzce spojené s určitou dobou. Dneska už ale co do nápaditosti a svěžesti hrají druhé housle, navíc místy tak potichu, až to je jednomu líto.

Zatímco dříve patřili mezi nejzručnější tvůrce melancholických, ale přece ne plačtivých nálad, teď už si vystačíme s omšelou metaforou o soundtracku k imaginárnímu filmu. Hudební doprovody k filmům ostatně Mogwai skutečně skládají – a jejich řadové desky se pak hemží motivy, které by mohly směle znít přes titulky libovolného přírodopisného dokumentu.

V případě As The Love Continues není nouze ani o hostující zvučná jména, která se ale v celkovém mixu trestuhodně ztrácí, což platí jak pro Attica Rosse, tak hlavně saxofonistu Colina Stetsona. Na postrock rozhodně stále přísahá nemálo muzikantů, nové album Mogwai však jako by ho – všem úspěchům navzdory – spíše táhlo pod zem.

Jak si vlídní Mogwai rozumí s bouřliváky britské kytarové scény? A dá se na ně za jejich milou hudbu zlobit? Více v příspěvku Viktora Paláka.

autor: Viktor Palák
Spustit audio