„Potkáme se cestou.“ Leonard Cohen nebyl hlasem jedné generace, ale všech
„Nedávno jsem řekl, že jsem připravený zemřít, ale to jsem přeháněl. Člověk to někdy dramatizuje. Mám v úmyslu žít navěky,“ vysvětloval s úsměvem Leonard Cohen novinářům, kteří se chytili jeho slov pro časopis The New Yorker. Byly to rušné dny následující po vydání jeho posledního alba You Want It Darker, které patří k jeho nejobnaženějším a nejkrásnějším nahrávkám. To ještě každé ráno za svítání vstával a od brzkých hodin psal.
Železná rutina se zlomila až v pondělí 7. listopadu, kdy obklopený blízkými zemřel ve svém losangelském domě.
Žil ve čtvrtém patře Chelsea Hotelu, po newyorských barech se potkával s Bobem Dylanem, Janis Joplin nebo Lou Reedem a jamoval s Jimim Hendrixem. Nejdůležitější léta prožil kanadský písničkář a spisovatel na malém řeckém ostrově, kam odletěl z deštivého Londýna hledat inspiraci a klid potřebný k práci na připravované knize Nádherní poražení. K ní se ve stejnojmenném dokumentu odkazovali i o několik generací mladší umělci jako Harmony Korine nebo Ed Templeton.
Na ostrově Hydra potkal ženu, která mu byla múzou po celý život, objevila se zahalená v ručníku na obalu jeho druhého alba Songs from the Room a inspirovala ho k písním jako Bird on the Wire, Hey, That’s No Way to Say Goodbye a v neposlední řadě So Long, Marianne. Když v červenci letošního roku umírala, stihl si pár žijící dlouho v odloučení vyměnit několik zpráv. „Marianne, nastal čas, kdy už jsme tak staří, že se naše těla rozpadají, a myslím, že tě budu brzy následovat. Věz, že jsem tak blízko za tebou, že kdybys natáhla ruku, dotkneš se té mé,“ napsal jí s dojetím i upřímným odhodláním Cohen, když se dozvěděl, že jeho dávné lásce nezbývá mnoho času. Události popisuje vyčerpávající profil v časopisu The New Yorker. Marianne Ihlen museli psaní předčítat blízcí, ale slyšela je za plného vědomí a údajně se i usmívala. Cohen ho uzavřel: „Potkáme se cestou.“ Ani nemusel dodávat jeho „s upřímným pozdravem L. Cohen“, jak zakončuje slavnou píseň Famous Blue Raincoat.
Nikdy nebyl revoluční písničkář a těžko by o něm někdo mluvil jako hlasu generace. Na rozdíl od Boba Dylana, který se tuhle zkratku snaží celý život setřepat a ke kterému bývá Cohen často přirovnáván. V šedesátých letech oba svedl dohromady hledač talentů a producent John Hammond, když se objevili bok po boku v katalogu Columbia Records. Cohena donutily okolnosti, nikdy nepomyslel na kariéru hudebníka, ale uvědomil si, že se jako spisovatel neuživí. Svůj spisovatelský cit přetvořil v neobyčejné umění vtáhnout na krátké ploše posluchače do příběhů, které byly nadčasové. Vyprávěly – za zvuku flamencových kytar – nejčastěji o lásce a nenávisti, jak se jmenuje taky jeho album z roku 1971. Taky o víře a později o umírání. Zpíval o obyčejných věcech, nevyhnul se často patosu, ale stále dokázal s posluchači hnout a vtáhnout je do děje – byli vděční, že to někdo říká za ně. Nebyl hlasem jedné generace formované aktuálními společenskými problémy, spíš hlasem všech generací – těch, které tu byly před ním, během jeho života, i těch, co přijdou po něm.
Album z roku 2012 s názvem Old Ideas, první po téměř desetileté pauze, naznačovalo, že kolečko lidského života přeskočilo o kousek dál. O smrti zpíval už v časech beatniků, jen to s blížící se osmdesátkou znělo naléhavěji – když nezaměnitelným chraplavým hlasem spíš odříkával, než zpíval, že odchází domů, hltá tmu plnými doušky a hledá smíření. Závěrečnou fázi lidského života Leonarda Cohena pak společně s albem Popular Problems, které mohlo být vzhledem k názvu od stárnoucího muže ironickým popíchnutím, zakončila deska You Want It Darker. Sboristky, tak typické pro jeho hudbu, nahradil mužský židovský sbor z Montrealu. Cohen tu přednáší smířlivě a odevzdaně jenom za doprovodu akustické kytary a houslí. „Hineni Hineni,“ zní v jedné části desky, což v hebrejštině znamená: „Tady jsem.“
Smrt v hudbě promlouvala vždycky, jenom letos je to nějak naléhavější. David Bowie na své pětadvacáté studiovce Blackstar zpíval o stoupání na nebesa a umírání. Nedlouho po jejím vydání náhle zemřel. Poslední album Nicka Cavea je zasažené tragickou smrtí syna a jeden příklad najdeme i u nás – poslední desku ústecké kapely Houpací koně propojuje motiv ztráty a smrti. „Ti silní odcházejí, ne ti slabí,“ zpívá Jiří Imlauf v jedné skladbě a my mu můžeme jen dát za pravdu. Smutný seznam doplnil v úctyhodném věku Leonard Cohen, který byl až do posledních chvil pilný a svěží. Odešel s vědomím, že za sebou nechal jednu z nejsilnějších nahrávek. Že nesmrtelnost, o které vtipkoval, mu nikdo nevezme.
