Praha má muzea, která se otevírají jen někdy. Vystavují lebky kyklopů i mumie

Smrt a všelijaké patologické anomálie fascinují lidi odjakživa. Univerzitní muzea tu ale nejsou od toho, aby vystavovala senzace, slouží především studijním účelům, a veřejnosti tak až na Hrdličkovo muzeum nejsou běžně přístupná. O muzeu Anatomického ústavu kolují legendy, že se tu nacházejí dvojhlavé děti v lihu a podobné zrůdnosti. Skutečnost je ale přece jen o něco méně bizarní.

Kyklopové nedospívají

„Dříve takové exponáty shromažďoval Ústav patologické anatomie, ty, které se dochovaly dodnes, jsou uloženy v depozitáři Národního muzea,“ vysvětluje Andrej Shbat, který působí na Anatomickém ústavu jako odborný asistent. Muzeum normální a srovnávací anatomie 1. LF UK se zaměřuje především na vývoj člověka a na porovnání stavby jeho těla s dalšími obratlovci, proto je v muzeu shromážděno velké množství zoologických exponátů.

Jedním z nejvýjimečnějších je devítimetrová kostra plejtváka malého, která pochází pravděpodobně z 20. let 20. století. Hned pod ní na stěně visí také vzácná lebka mořského jednorožce. Tak námořníci říkali narvalovi jednorohému, který má jen jeden dlouhý špičák – proto připomíná bájného tvora. Stojí tu kompletní kostry slůněte nebo žirafy i exponáty naložené ve fixační tekutině, skoro metr dlouhý naložený žralok, plody hříběte či jehněte.

Muzeum normální a srovnávací anatomie 1. LF UK|foto: Tiskový servis Anatomického ústavu 1. lékařské fakulty UK

Muzeum má ve svých sbírkách i anatomické zvláštnosti. „Vidíte tu například lebky mikrocefalů, tedy lidí s velmi malými lebkami, makrocefaly i hydrocefaly nebo kostru achondroplastického trpaslíka,“ ukazuje Shbat. Unikátní je i lebka kyklopa. Nejde o mytickou bytost, ale o jedince s poruchou vývoje obličejové části lebky. Takovému člověku se vyvine jen jedna očnice a žádné další části obličeje, nemá ani dýchací otvor. „Dospělého kyklopa tedy nenajdete, umírají hned po narození nebo se jejich život ukončuje ještě před ním.“

Vystavování lidských ostatků vzbuzuje otázku, jak a v jakých případech je vůbec vystavovat. Pokud se u vystavených jedinců zná jejich totožnost, což u starých exponátů není vůbec samozřejmostí, může se o ně vždy přihlásit rodina. „Lidské ostatky se snažíme vystavovat tak, aby to neodporovalo běžným morálním zásadám, myslím si ale, že třeba nějaké zahalování a podobně je už trochu přehnané,“ míní Andrej Shbat.   

Jaké je držet v rukou lidský mozek? Mohou mít Pražané zdravé plíce? Poslechněte si záznam přímo z anatomického muzea.

Mumie snáší různá roční období dobře

Na podobné otázky musí často odpovídat i zaměstnanci antropologického Hrdličkova muzea člověka na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy. Ve dvou místnostech shlíží z vitrín na návštěvníky desítky koster, lebek, tváře uchované v posmrtných maskách, ale třeba i kostry lidských embryí. „Ostatky vystavujeme vždy pokud možno co nejvíc pietně. Jsme ale hlavně univerzitní muzeum, za vystavováním těchto exponátů nejsou komerční pohnutky,“ vysvětluje antropoložka a lektorka Zuzana Schierová.

Muzeum vlastní víc než 4 000 podobných exponátů a většina z nich jsou naprosté unikáty. „Máme tu například tři kompletní egyptské mumie, několik mumifikovaných hlav a řadu artefaktů z hrobové výbavy,“ ukazuje Schierová. Mumie jsou velmi dobře zachované, i když jsou všechny asi 3 000 let staré. Jak je možné, že těla jsou v tak dobrém stavu, i když byla vyjmuta z hrobek? Vitríny, ve kterých leží, vypadají obyčejně. Jsou ale utěsněné silikonem, aby se do nich nedostali škůdci, a také se v nich pečlivě hlídá vlhkost. „Ideální by byla i stálejší teplota, ale mumie kupodivu dobře snášejí střídání ročních období,“ vysvětluje Schierová. „Snažíme se, aby teplotní výkyvy nebyly příliš velké.“

Výjimečná je i sbírka uměle deformovaných lebek. Některé pochází ze Střední a Jižní Ameriky, kde se z estetických důvodů lebky takto upravovaly pomocí nejrůznějších destiček. Lebky pak měly nezvykle podlouhlý tvar, na funkci mozku přitom nemají takové úpravy žádný vliv. Muzeum ale vlastní i podobně deformované lebky z našeho území. Jsou asi z 5. až 6. století, z doby stěhování národů, neví se ale, komu patřily. Deformace lebek byla pravděpodobně hunským zvykem, ale zda jsou tyto lebky jejich, nebo tento zvyk přejalo místní obyvatelstvo, se už pravděpodobně nedozvíme.

Sbírka odlitků obličejů afrického kmene Pygmejů vypadá vedle ostatních exponátů možná trochu obyčejně, ale je významná i v mezinárodním měřítku. Pořídil je Pavel Šebesta, který za Pygmeji jezdil v meziválečném období. Pygmejové, kteří jsou velmi malého vzrůstu, byli dlouho považováni spíše za lidoopy. Byli dokonce vystavováni v zoologických zahradách. Právě Šebestovy výzkumy významně pomohly k uznání Pygmejů jako příslušníků lidského druhu.

Opačný pól vědeckého působení představuje malý výstavní oddíl věnovaný událostem druhé světové války. V muzeu tehdy působil antropolog a člen SS Bruno Kurt Schultz a probíhaly zde rasisticky zaměřené výzkumy. „Ukazuje nám to, kam až může vést vědecký fanatismus a jak může být věda zneužita, pokud podlehne nějaké ideologii,“ uzavírá prohlídku Zuzana Schierová.

Proč mají v Hrdličkově muzeu člověka naložené primáty a co všechno ještě ukrývají jeho sbírky, si poslechněte v audiu.

Jak umírají sloni?

Ani některé exponáty ve Stomatologickém muzeu prof. Jana Jesenského 1. LF UK nejsou pro slabé žaludky. Jde obzvlášť o fotografickou dokumentaci nejrůznějších zubních a čelistních anomálií a nemocí, které se dnes už téměř nevyskytují. Speciální tabule s fotografiemi a rentgenovými snímky například ukazuje, jak vypadá syfilis třetího stupně. Na jednom z mokrých preparátů je zase možné pozorovat, jak vypadá nemoc noma. „To je zánět, který vlastně rozežírá člověku obličej zaživa. Dnes se s ním setkáváme už jen výjimečně, třeba ve střední Africe,“ vysvětluje přednosta Stomatologické kliniky René Foltán. „Některé ze zde ukázaných nemocí by se ale mohly teoreticky vrátit, protože stoupá rezistence různých infekcí na antibiotika.“

Po rozsvícení druhé tabule vidíme fotografie vojáků zraněných v první světové válce. „Většina tehdejších zranění hlavy byla smrtelných, tady vidíme ty, kteří přežili. Mají popáleniny nebo různá střelná poranění,“ ukazuje Foltán. „Bohužel je to tak, že náš obor se posunuje vpřed především ve válkách.“

Pražské Stomatologické muzeum není jediné, ani největší na světě, vlastní ale mnoho výjimečných exponátů. Tím nejstarším je anatomický preparát průběhu trojklaného nervu z roku 1794 a ani dnešní stomatologové netuší, jak ho před více než 200 lety jejich předchůdci zakonzervovali. Uvidíte tu i velkou cenu i lékařské diplomy zakladatele muzea Jana Jesenského, otce Mileny Jesenské, a jeho následníků. Na rozdíl od některých jiných stomatologických muzeí se může to pražské pyšnit třeba i lebkami a chrupem zvířat, například čelistmi hrochů nebo stoličkou slona. „Málokdo ví, že slonovi se během života pětkrát až šestkrát vymění zuby. A pokud nezemře nějakou jinou smrtí, tak po té poslední výměně umírá hlady, protože nemá, jak rozžvýkat potravu.“

Muzeum normální a srovnávací anatomie a Stomatologické muzeum prof. Jana Jesenského 1. LF UK budou veřejnosti opět přístupné během Pražské muzejní noci 2018.

Poslechněte si audio a projděte se s námi i stomatologickým muzeem.