Predátoři a plameňáci: Dalejským a Prokopským údolím do říše mimo čas a prostor

Hned u vlakového přejezdu najdete dřevěnou skulpturu – rozhlednu od holandského umělce Florise Brassera, který byl v Bubci na umělecké rezidenci. Sochařský ateliér Čestmíra Sušky totiž přerostl ve významné a nejen lokální kulturní epicentrum. Kromě pořádání výstav, výtvarných dílen a divadelních představení se zde také připravují festivaly výtvarného umění ve veřejném prostoru, jako je zrovna probíhající festival M3. V řeporyjské Tělovýchovné ulici získal Suška na začátku 90. let obří „hangár“, splněný sen každého sochaře. Prostor se pak rozšířil postupnou kolonizací okolní skládky, sběrny komunálního odpadu, zarostlých zahrad i dvoru nedaleké základní školy, které proměňuje v sochařský park. Realizace jsou většinou určeny pro děti a jejich hlavní výtvarná kvalita spočívá v umístění bizarních a infantilních objektů v příměstské postindustriální krajině.

Normalizační partyzáni

Po prohlídce Bubce pokračujte podél Dalejského potoka, kde vstup do chráněného území Dalejského údolí stráží kamenné menhiry. Brána do údolí sestává ze dvou vápencových hranolů vylomených z místního dolu. Jejich pomyslná těla jsou rozdělena na trup a hlavu, která zdánlivě levituje na subtilním skleněném krku. Autorem instalace z roku 2003 je umělec Zdeněk Hůla, který je mimo jiné autorem památníku obětem internačního tábora v Letech u Písku.

Zdeněk Hůla - Strážci, Dalejské údolí, Praha, 2002|foto: Pavel Karous

Až dojdete Dalejským údolím k Červenému lomu, objevíte v krajině rozmístěné monumentální abstrahované figury padlých bojovníků od sochaře Kurta Gebauera, emeritního profesora na UMPRUMce a otce České grotesky. Gebauer patří do stejné generace jako Suška a Hůla a spojují je hluboké kořeny v neoficiální, když ne přímo undergroundové, tedy paralelní umělecké scéně normalizace. Suška a Gebauer si osvědčili zábavný partyzánský přístup již v roce 1981 na legendární výstavě Malostranské dvorky, která byla jakýmsi aktuálním příkladem žánru „místně specifického umění“. V kamufláži úklidové „akce Z“, organizované Svazem socialistické mládeže, vystavili svoje nonkonformní a groteskní díla do veřejného prostoru centra města. K nebývalé popularitě této výstavy jistě dopomohlo i to, že byla paranoidními úředníky národního výboru, jako domněle politicky nebezpečná, zakázána a monitorována tajnou policií. Výstava svým guerillovým pojetím představovala vzor pro řadu dalších akcí a odstartovala u nás tradici „ilegálních uměleckých intervencí“. Umělci se také scházeli v 80. letech na kulturních akcích ve stodole rodinného domu Zdeňka Hůly v Kostelci nad Černými lesy. Tento prostor, nazývaný „Galerie H“, byl vyhlášenou uměleckou „protirežimní centrálou“.

Antigentrifikační pivo U Jirky

Až se vám podaří v zaniklém lomu v hromadě kamenných kvádrů odhalit stylizované umírající válečníky, jděte podél řeky stále z kopce, kde najdete tři dubové sochy-lavice od sochaře Lukáše Gavlovského. Dřevěné objekty svým tvaroslovím reagují na geologickou strukturu okolní krajiny. Cestou se napojíte na Prokopské údolí, které je známé úžasnou přírodní scenérií. Na konci chráněného území vám bude odměnou pivo v bistru, kterému místní neřeknou jinak než „U Jirky“, podle svérázného majitele. Bistro a okolí je pábitelskou lokací, kde se nedá určit ani místo, či čas a kde si klidně můžete připadat, že jste na výletě v 70. letech někde v Jeseníkách.

Komentáře v rubrice Predátoři a plameňáci vyjadřují názory autora.

Díky tomuto antigentrifikačnímu bodu se podařilo občanskému sdružení Prokopovo zachránit pozemek před naddimenzovanou developerskou zástavbou. Zelený plácek v blízkosti viaduktu Pražského Semmeringu s reziduem historického dětského hřiště má nezaměnitelný genius loci. Návštěvníci Prokopského údolí si zde vždy s radostí dají pivo a párek a přemístí se časoprostorovým tunelem do idealizované krajiny svého dětství. Brzo na viděnou.