„Malý“ monument Dominika Langa vyčnívá nad dnešními patetickými pomníky

10. březen 2017
Predátoři a plameňáci
Památník v parku Maxe Van der Stoela autora Dominika Langa

V těsné blízkosti Hradčan byl na začátku měsíce odhalen nový pomník věnovaný holandskému diplomatovi Maxi van der Stoelovi, který přesně před 40 lety jednal s filozofem Janem Patočkou, tehdejším mluvčím Charty 77. Praha tak získala odvážný a výjimečně neapatetický monument.

Památník byl umístěn v parku Maxe van der Stoela, který vznikl při dostavbě tunelu Blanka a nachází se na místě bývalého vojenského hřbitova mezi ulicemi Milady Horákové, Patočkova a Mariánskými hradbami. Van der Stoel byl holandský levicový politik, během druhé světové války byl v okupovaném Nizozemsku aktivní v odbojovém socialistickém hnutí. V druhé polovině 40. let si díky tomu vytvořil četné kontakty s předními německými a československými komunisty, z nichž někteří se stali vládnoucí garniturou v někdejším východním Německu a v Československu.

V 70. letech, kdy byl nizozemským ministrem zahraničních věcí, se stal ideálním západoevropským diplomatem pro jednání s východní Evropou. Lpěl na dodržování lidských práv jako na klíči ke sblížení východní a západní Evropy a byl také prvním komisařem pro národnostní menšiny Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE), na jejíž konferenci v Helsinkách se ČSSR v roce 1975 zavázala je dodržovat. Do českých dějin van der Stoel vstoupil, když se 1. března roku 1977 sešel s profesorem Patočkou, představitelem Charty, která kritizovala režim za nerespektování vlastních zákonů mimo jiné v oblasti občanských práv. Van der Stoel byl první zahraniční politik, který podpořil a legitimizoval disidentské hnutí a jednal s ním jako s neoficiální a alternativní politickou silou v tehdejším normalizovaném Československu. Sedmdesátiletý Jan Patočka pouhých 12 dnů po tomto setkání zemřel vyčerpáním po sérii vysilujících výslechů ve vyšetřovnách StB. Ačkoli se tehdejší setkání uskutečnilo v hotelu InterContinental, byl nakonec vybrán jako místo paměti nově vzniklý park symbolicky v blízkosti Patočkovy ulice.

Do českých dějin Van der Stoel vstoupil, když se 1. března roku 1977 sešel s profesorem Patočkou, představitelem Charty, která kritizovala režim za nerespektování vlastních zákonů mimo jiné v oblasti občanských práv

Nizozemské velvyslanectví, iniciátor a investor pomníku, nejprve zorganizovalo výtvarnou soutěž pro vyzvané umělce. Odborná komise v ní vybrala k realizaci návrh Dominika Langa, laureáta Ceny Jindřicha Chalupeckého a přes nízký věk i vedoucího ateliéru sochy na UMPRUM. (Soutěž byla bohužel vypsána až po realizaci architektury parku a výtvarník byl ke spolupráci s architektem přizván až ex post.) Lang si pro svoje dílo vybral místo, které je nejméně zasažené výstavbou nové městské zelené plochy. Bezpohlavní park svým tuctovým mobiliářem a typizovaným dětským hřištěm působí jen jako nutný vedlejší produkt monstrózní dopravní stavby. Sochařem zvolený meziprostor v jižní části parku, sevřený zdí barokního opevnění s osázenými náhrobními kameny a bizarním vstupem do podzemního bunkru, má naopak silné genius loci.

Dominik Lang mezi řadu starých kaštanů vložil betonový geometrizovaný 30 metrů dlouhý stín jednoho ze stromů. Zhmotněný stín zůstal viset v čase přesně v 10:30, kdy se diplomat a filozof setkali a zasáhli do českých dějin. Dílo, které je zcela zarovnané s terénem, popírá tradiční vertikalitu pomníku, zároveň mu ponechává jeho monumentálnost, která je ale působivá jen z ptačí perspektivy. Z dálky je výtvarný zásah do parku neviditelný a musí být divákem objeven. Praha konečně získala díky výtvarné soutěží a odvaze zadavatele památník, který není konzervativním panákem, ale aktuální uměleckou intervencí. Památník, který si nenárokuje věčnost, ale slibuje postupné splývaní s městskou zelení, nabízí více významových rovin.

Schůzka Jana Patočky s Maxem Van der Stoelem

Při procházce parkem a pozorování dětí, kterým pomník slouží jako platforma pro rafinovanou hru, mi došla jedna věc. Odkaz disentu, který u nás snadno nabývá formy sentimentálního politického kýče, je nutné zprostředkovávat v této nepatetické podobě, aby nastupující generace nevnímala demokracii a svobodu jako něco, co jí bylo naservírováno a o co se již nemusí starat. Podobně jako se podařilo za minulého režimu přeměnit proklamovanou solidaritu a rovnost na bezobsažná hesla.

Spustit audio
autor: Pavel Karous