„Proč bych měla lékařům říkat, jak se cítím, když to nikoho nezajímá?“ vzpomíná Petra na hospitalizaci na psychiatrii

Petra Šindelková pracuje jako peer konzultantka neziskové organizace Kaleidoskop a pod hlavičkou spolku Nejsem psychopat spolupořádá besedy a mluví o své zkušenosti s hraniční poruchou osobnosti. Svůj příběh vyprávěla v Diagnóze F už před rokem.

Zatím své otevřenosti nelitovala, s negativními reakcemi se prakticky nesetkává. Část svého příběhu si ale stále nechává pro sebe. „Myslím, že na některé věci je ještě čas. Mluvím o těch věcech tak, aby to pro mě bylo bezpečné a nebylo to traumatizující,“ říká ve výročním dílu magazínu Diagnóza F při ohlédnutí nad zisky a limity jejího coming outu života s duševní poruchou.

Čtěte také

Cyril Höschl v Diagnóze F: Práce s pacienty s hraniční poruchou osobnosti je nesmírně náročná

Se svou diagnózou se potýká už polovinu života, takže může srovnávat, jak se mění psychiatrická péče i nálada ve společnosti. „Lidé jsou víc otevřeni naslouchat, studenti na besedách se hodně ptají. Pacientských organizací i facebookových skupin o jednotlivých diagnózách je víc, youtubeři mluví o svých potížích, mění se i psychiatrické nemocnice,“ vypočítává změny k lepšímu.

Zároveň ale nabízí i vlastní zkušenost s hospitalizací na uzavřeném oddělení v letech 2010 a 2019. „Všechno tam bylo stejné. Přístup personálu i ty sedačky u vstupu, na kterých sedíte. Zase jsem si připadala jako jedna z mnoha, která nikoho nezajímá, pokoje po deseti lidech... Proč já bych měla lékařům vysvětlovat, jak se cítím, když to nikoho nezajímá? To bylo zdrcující,“ vzpomíná Petra.

Jaká úskalí má práce peer konzultanta? Co se Petra o sobě při své práci dozvěděla a co jí pomáhá ve chvílích propadu, kdy všechno vidí černě? A nestává se „diagnóza F“ v dnešní společnosti trochu módou? Poslechněte si celý rozhovor!