Proč jsou dneska všude biotopy? A která koupaliště jsou nejkrásnější?

„Jsem velký patriot a domnívám se, že u nás v Brně máme krásná nová koupaliště i staré plovárny, opravené podle nejmodernějších standardů,“ říká zahradní architekt Roman Zámečník, který pro festival Landscape připravil výstavu Zahradní úpravy koupališť v proměnách času. V Brně si podle něj pozornost zaslouží nové koupaliště na Kraví hoře, ale především zrekonstruované koupaliště Riviéra, zasazené do údolí Svratky. „Najdete tam nádherné zahradně architektonické prostředí, velké bazény a spoustou atrakcí pro návštěvníky. Troufám si tvrdit, že v rámci republiky jde o skutečný unikát.“

Riviéra vznikla už v 19. století jako říční lázně. Právě konec předminulého století byl dobou, kdy začaly vznikat první veřejné plovárny. Tehdy šlo o koupání přírodní, nejčastěji v řekách, v zajímavých přírodních lokalitách, kde stačilo jen jednoduše upravit břeh a přistavět třeba zahradní restauraci nebo hudební pavilon. První plovárny vznikaly i u rybníků a jezer. „Krásnou ukázkou byly dřívější městské říční lázně ve Znojmě. Byly nádherně zasazeny do krásného říčního údolí. Byla tam plovoucí mola i zázemí pro návštěvníky, kteří se navíc mohli kochat výhledy na historické dominanty města,“ popisuje Zámečník.

Rozkvět veřejných koupališť přišel ale až po první světové válce. Plovárenský boom souvisel s důrazem na moderní trávení volného času a zvyšováním kondice obyvatel, ale měl i praktické důvody. Mnoho tehdejších bytů ještě nemělo vlastní koupelny, a plovárny tak sloužily i jako veřejné umývárny. „Asi nejznámějším příkladem jsou dnes už neexistující Barrandovské terasy, ale po všech stránkách kvalitní koupaliště najdeme i v malých městech,“ zdůrazňuje Roman Zámečník. „Jedno z mých nejoblíbenějších je ve Dvoře Králové, kde architekt vymyslel vše do nejmenšího detailu – velký bazén, dětské brouzdaliště, hřiště. Každý prvek je odstíněn hradbou zeleně a tvůrci mysleli třeba i na trvalkové záhony nebo terasy na slunění.“

Výstavba se nezastavila ani po druhé světové válce, souviselo to s kolektivním trávením volného času i systémem stavění ve velkém a pro všechny. „Za zmínku stojí koupaliště u kolektivního domu v Litvínově, přírodní koupaliště Džbán, ale především Podolí, působivě zasazené v bývalém lomu, to je skutečný skvost.“ V 80. letech, kdy podobně jako u bytové výstavby nad kvalitou převážila kvantita, se stavěla koupaliště třeba i uprostřed sídlišť, kam se kolikrát vešel jen samotný bazén a nejnutnější zázemí. „To je ukázka, jak plovárny nestavět, člověk je u bazénu, je těsně obklopen vysokými domy, a nemá dostatečné soukromí,“ říká Zámečník. Na dobrém koupališti by mělo být dostatek prostoru a možností, jak trávit čas. A také kvalitně navržená a hlavně udržovaná zeleň. „To je častý nešvar. Stará koupaliště byla navrhovaná jako fungující celek, ve kterém má důležité funkční i estetické místo také zeleň a zasazení do krajiny. Provozovatelé se mnohdy nestarají o zelené prvky a plochy správně.“

V České republice je dnes asi 24 veřejných biotopů. Někde se postavily úplně nové, jinde se staré koupaliště zrekonstruovalo právě do této podoby|foto: Hari Emilio,Pixabay,CC0 Public domain

Pokud by se dal vysledovat nějaký současný trend, byla by to asi oblíbenost biotopů, shoduje se Roman Zámečník se zahradním architektem Jakubem Heppem. Vracíme se tak vlastně zpět na počátek historie veřejného koupání. Biotopy jsou vlastně přírodní koupaliště, kde se voda nečistí chemicky, ale ekologicky pomocí rostlin a mikroorganismů. Koupaliště-biotop tak spíš připomíná rybník nebo jezírko, ne klasické koupaliště, ačkoli je stejně umělé. V České republice je dnes asi 24 veřejných biotopů. Někde se postavily úplně nové, jinde se staré koupaliště zrekonstruovalo právě do této podoby, například v pražské Lhotce. Vůbec první biotop ale vznikl v malé jihomoravské vesnici Kovalovice už v roce 2007. „Tenhle trend rozhodně vítám, nejen z hlediska krajinářského, ale především ekologického. To vidím jako největší přednost těchto koupališť,“ zamýšlí se Zámečník. „Je vidět, že lidé se vrací k opravdovým věcem a plast a chlor jim přestává vonět,“ doplňuje ho Hepp.