Proč po třicítce sbalit kufry a frnknout do Asie? Protože jindy už to nepůjde

Monika nejprve popsala Hradec, kterému říká malá Praha a ve kterém teď bydlí s rodinou. Je tam prý pěkný lesopark a lidé mají značkové teplákovky, jinak moc neví, protože se celé dny stará o potomka.

Pak už se řeč stočila na cestu po Asii, kterou Monča absolvovala ještě, než byla pod pantoflem, tedy jako svobodná. Na cestovatelské seznamce si nabrnkla spolucestovatelku a mohlo se jet. Monika si zaskuhrala, že jsou v Asii malé porce a že takových ubohých pár lžic nám Slovanům nestačí. Pak zavzpomínala na obtěžování během stopování, jehož pachatelem byl bezzubý muž v bílé dodávce. To Zuzanu upoutalo a začala si vybavovat, jak ji před dvaceti lety pronásledoval muž v kšiltovce jedoucí v dodávce, takže si dovolila zobecnit, že lidé v dodávkách jsou nebezpeční.

Monika pak ještě povyprávěla, že v Asii zažila se svými krajany a kamarádkou divokou party, o které se ale nesmí mluvit a pak znovu začala mluvit o jídle - a sice, že z důvodu šetření během cesty často papaly jen vločky s banánem. Ivanu zaujala historka o českém klukovi Honzovi, kterému se v Asii rozbily boty, ale jelikož měl obří nohu, nemohl sehnat v zemi drobných lidí žádnou náhradní obuv.

Nebyly by to Buchty, kdyby se nedotkly úplně jiných témat - řeč se stočila na terapii tmou, levanduli, Klicperovo divadlo, smůlu v lásce, zdravotní benefity hnědé rýže, srdeční čakru, hákový kříž schovaný v penále cizích lidí, otírání genitálií o prkénko, pisoáry, solení lilků, Zdeňka Pohlreicha, odstředivou sílu moči i smrt ve vzduchotechnice.

Máte prázdnou kapsu, ale chcete se podívat do světa? Pusťte si do uší a hlavně do duše Buchty a třeba si uvědomíte, že nekomfort je jen stavem ducha.