Prokrastinace končí křečko-restartem
Prokrastinace je slovo, které se velmi rychle zabydlelo v běžném slovníku studentů i pracujících. Není tedy překvapující, že se nová kniha Konec prokrastinace, kterou sepsal školitel Petr Ludwig, prodává více než dobře. Zaslouží si to publikace? Nebo jde na dračku jenom kvůli obrázkům slonů a směšnému koučovacímu jazyku?
Nejdříve krátce k terminologii. Prokrastinací rozumíme stav, ve kterém člověk nedělá ani to, co musí, a ani to, co by sám chtěl. Jde o jakési neproduktivní bezčasí, které nelze zaměňovat za pouhou lenost. O prokrastinaci se někdy říká, že je to jenom módní konstrukt, kterým si lidé omlouvají vlastní neschopnost – autor knihy Konec prokrastinace Petr Ludwig si to ale nemyslí. Jak se píše v předsádce, Ludwig se naopak „zabývá bouráním polopravd a mýtů v oblasti osobního rozvoje“.
Jeho kniha, jejímž jádrem je osm praktických nástrojů k eliminování prokrastinace, se chlubí poměrně obsáhlým seznamem zdrojů, které mají publikaci argumentačně podpořit a vyčlenit tak z dlouhé řady ničím nepodložených návodů na život – těch je totiž v knihkupectvích prakticky nekonečné množství.
Všech osm zmíněných praktických nástrojů spolu navzájem souvisí a úplný efekt tak mají pouze tehdy, když je člověk využívá všechny zároveň. Zjednodušeně řečeno: je dobré mít propracovanou osobní vizi a ujasnit si tak, kam člověk směřuje. Je užitečné dávat si každodenní závazky (cvičení, zdravá strava, pravidelné sebevzdělávání) a vést si záznamy o tom, jak plnohodnotný byl váš den. Hodí se mít i seznam pracovních úkolů – lepší než pouhý výčet je ovšem podle Ludwiga jakási myšlenková mapa, která jednotlivé úkoly logičtěji propojuje. Další rada následuje: když bude člověk pravidelně opouštět svoji komfortní zónu, bude ve výsledku spokojenější. Když nebude pravidelně odpočívat (doplňovat svůj kognitivní zdroj), postupem času vyhoří. A tak dále.
Aby Ludwig svoje myšlenky zdůraznil, využívá schémat, tabulek, jednoduchých grafů a kreseb. Trochu zbytečně – podstatná část malůvek je totiž samoúčelná, často se zdá, že jimi chce autor jenom podpořit tezi o lepší zapamatovatelnosti vizuálních sdělení. Infantilní kresbičky ale nejsou ten hlavní problém, v jejich případě jde o otázku vkusu. Na hraně snesitelnosti je spíš rétorika celé knihy.
Celým Koncem prokrastinace proplouvá natolik absurdní koučovací newspeak, že člověk, který se s podobným textem nikdy předtím nesetkal, zažije doslova studenou jazykovou sprchu. Dozvídáme se třeba, že je potřeba naučit se řídit svého slona, dosáhnout emoce typu flow nebo že největším nebezpečím je takzvaný křeček. Když se člověk dostane do křečka, je nezbytné provést křečko-restart, zároveň používat buzer-lístek a vyplňovat svůj todo-today list. Pokud se čtenář svébytným slovníkem prokouše, může z knihy vyfiltrovat rady, které jsou evidentně postavené na dlouholeté praxi. K tomu je ale potřeba pořádná porce vnitřní síly.
Přestože Konec prokrastinace na první pohled vypadá jako spása všech prokrastinátorů (a někteří její čtenáři už ji stihli přijmout jako svoji bibli), nejde prakticky o nic jiného než o poměrně zřejmé rady zabalené do formy hezké publikace s velkými písmeny a obrázky slonů. Měla by svůj smysl, kdyby člověk neměl jednoduchý přístup k zahraničním publikacím. Takhle ale stačí jenom doporučit knihu reportéra The New York Times Charlese Duhigga The Power of Habit, která mechanismus vznikání návyků a možnosti jejich změn objasní komplexněji, přitažlivěji a sofistikovaněji – navíc se obejde bez infantilních malůvek a děsivého koučovacího jazyka.
Petr Ludwig – Konec prokrastinace (Jan Melvil Publishing 2013)
Nejposlouchanější
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
