Prolomit vlny: Skateboarding je kvůli olympiádě mrtev, ať žije skateboarding

Tak se to konečně povedlo. Skateboarding porazil pole dance a dostal se na olympiádu. Jedni to naštvaně odmítali, druzí s radostí vítali. Poslední desetiletí ho posouvaly oficiální organizace a velké světové závody jako X-Games nebo Street League, které připomínaly spíš hokejový zápas, dál až k olympijským hrám. Chtěly ukázat, že skejtové triky jde bodovat podle standardizovaného systému a že se skejťáci dovedou chovat jako sportovci. Mezinárodní cyklistická unie (UCI) o zařazení skateboardingu mezi olympijské disciplíny usilovala už od olympiády v Londýně a letos se s podporou Mezinárodní skateboardové federace dílo konečně podařilo. Jde o součást velkého plánu, jak k olympijským hrám přilákat mladší publikum. Magazín Jenkem už předminulý rok ironicky napsal, že si ze skejtových disciplín mohou klidně nechat megarampu nebo slalom. Jenkem mluví za hardcoreovou část skejtové komunity, která si už teď utahuje z toho, kdo ze skejťáků obleče upnutý trikot.

Skateboardingový park|foto: Public domain

Skateboarding se musel nejdřív ze sportovních trenýrek, které nosili pionýři, vymanit a ke grázlovské image se postupně propracovat. V sedmdesátých letech se jezdil slalom, skákalo se do dálky a výšky, na skateboardingu vydělávaly společnosti vyrábějící sportovní náčiní. Zajímal je jenom do konce desetiletí, kdy se jeho potenciál na chvíli vyčerpal. Oplocené skateparky představovaly už v 70. letech vhodný způsob, jak skejťáky zavřít do klecí, kde nebudou nikomu na obtíž. Jenže jednotlivé party chtěly svobodu a tu hledaly na zahradách s opuštěnými bazény, jak je vykreslil film Legendy z Dogtownu. V roce 1981 vyšlo první číslo časopisu Thrasher, které spustilo morální paniku – vulgární jazyk a zprávy z horší společnosti plné alkoholu nebo drog zanechaly na image sportovců hlubokou jizvu. Skateboarding byl tehdy underground. Když chytil druhý dech a legendární rampař Tony Hawk, ztělesňující sporťáka, točil reklamy na limonády, na závodech v U-rampě všichni tleskali Christianu Hosoiovi, který s dlouhými vlasy připomínal spíš rockovou hvězdu. Tenhle souboj táhnoucí se celé osmdesátky nabyl až mytologických rozměrů a můžeme na něm ilustrovat celý spor o to, jestli skejt patří na olympiádu, nebo ne.

Auru grázlovství pak v devadesátkách dotáhl do úplnosti film Kids o teenagerech flákajících se po New Yorku, kteří křižovali ulice města na skejtech, chlastali, fetovali a šířili nenávist. Autentická zpráva o mládeži od fotografa Larryho Clarka vyvolala pozdvižení a dělat ze skejťáků sportovce nikoho nenapadlo ani poté, co skejtový časopis Big Brother vydal návod na sebevraždu, zfalšování občanky nebo tipy na seriály, které je nejlepší sledovat, když jste sjetí kapkami na kašel. Paralelně k tomu ale vznikaly videohry vynášející několikamilionové tržby, skejťáci se potili na závodech a točili další a další reklamy. Vždycky tu bude světlá a temná strana síly. A je jen na vás, kterou si vyberete.

Skateboarding|foto: Public domain

Komentáře v rubrice Prolomit vlny vyjadřují názory autora/autorky.

Skateboarding má blíž ke světu umění než ke sportu. Vždycky pro mě byl důležitější soundtrack ke skejtovým videím než výsledkové listiny z velkých závodů. Soutěživost rozděluje a skateboarding byl spíš o pocitu sounáležitosti, ne s týmem, ale spíš partou kámošů. Tak to pro většinu skejťáků zůstane, olympiáda neolympiáda. Až budou v televizi dávat záznam ze „skateboardových utkání“ v Tokiu, nebude ten pocit z powerslideu po asfaltce ze strahovského kopce chutnat jinak a bolet to bude pořád stejně.