Prolomit vlny: Strašidlo neoliberalismu

Přijměme na moment bipolární vidění světa. Zatímco „druhá strana pomyslné barikády“ čile fetišizuje slovo totalita, z nějž se stal vyprázdněný termín sloužící jako restrikce v myšlení a přímočarý odsudek všeho, co oponuje „pravdivému“ referování o nedávných dějinách, velká část kritické levice se zamilovala do výrazu neoliberalismus, kterým šmahem degraduje cokoli, co protiřečí jejím ideologickým východiskům. Stejně jako válka o totalitu má i válka o neoliberalismus jednu krásnou vlastnost, kterou můžeme vystihnout slovem Gleichschaltung – spíše než aby myšlení o současném kapitalismu kriticky prohlubovala, slouží jako zplošťující verbální gesto, z nějž se vytrácí konkrétní obsah.

Jedním z pilířů kritického obrazu neoliberalismu je vedle Friedmanových Chicago boys, pinochetovské Chile a vedle Ronalda Reagana bezesporu kontroverzní osobnost Margaret Thatcherové. Jakkoli nepatřím k zastáncům odkazu železné Maggie (těžko si dovedu představit politika, který by mi byl svými postoji vzdálenější), některé její posmrtné demytizace mě bytostně fascinují, protože do značné míry odhalují ztrátu schopnosti (ochoty?) argumentovat, abstrahovat od radikální rétoriky a jednoznačného vidění světa i společnosti, kterými „z druhé strany barikády“ dráždila právě Železná lady.

Pominu-li slavné „šrapnely“ o společnosti a Falklandách, které kolují sociálními sítěmi, nejvíce mě zaujalo dění na Britských listech. Ty se do Thatcherové pustily bezmála autogenem. Jan Čulík ji ve svém paušalizujícím a ostrém článku „Zemřela hokynářova dcera“ neváhal přirovnat ke stalinským sekerníkům. Přitom na témže serveru nalezneme jiný článek téhož autora, psaný v roce1990 azveřejněný posléze v roce 2003. Jde o zajímavý a vyargumentovaný rozbor odkazu thatcherismu, který končí mnohem „kompromisnějším“ uznáním zásluh.

Margaret Thatcherová a Ronald Reagan, politici, kteří změnili svět, na snímku z roku 1982|foto: ČTK/AP

Nejde o to, že by autor neměl právo na změnu názoru. Co zarazí je změna tónu a stylu – od snahy kriticky reflektovat klady a zápory thatcherismu k agresivním odsudkům, které její Británii líčí jako „divošský svět“ plný nespravedlnosti a pokusů nastolit nesvobodu. Proměnila se i perspektiva – zjednodušeně řečeno: od kritické práce s fakty, v níž tak výrazně nevyniká subjekt pisatele, k „vypovídajícím“ osobním historkám, v nichž je vypravěč středobodem. Pozorovatel náhle ze své pozice vidí jednoznačně i to, co mu druhdy připadalo sporné a problematické. Krom jiného tak v podstatě mizí prostor pro polemiku. To není fakt, to se opravdu stalo, chtělo by se ironicky podotknout.

Odchod Železné lady tak můžeme brát i jako poučnou lekci o proměnách paměti, bipolárním vidění světa a o termínech, které chtějí znamenat tolik, že nakonec neznamenají vůbec nic. Obě strany němé ideové barikády o tom vědí své.