Prolomit vlny: Umíme si poradit s blbými názory?

Lidé - ruce - srdce - láska
Lidé - ruce - srdce - láska
Máme ve veřejném prostoru kultivovat jenom „správné myšlenky“ nebo debatovat i nad těmi, které někoho štvou a uráží? Kauza Jamese Demora, který zkritizoval programy na podporu diverzity společnosti Google, nebo vystoupení kontroverzní Jany Yngland Hruškové v DVTV ukazují, že druhá varianta je sice pro všechny nepříjemnější, ale konstruktivnější.

Firma Google před třemi lety zveřejnila statistiky etnické rozmanitosti a poměru žen a mužů. Celosvětově v ní tehdy pracovalo 70 procent mužů a konkrétně ve Spojených státech zaměstnávala 61 procent lidí bílé pleti, třicet procent Asiatů a další minority se pohybovaly jen v jednociferných číslech. Za těmito výsledky stál i fakt, že technické obory v USA absolvují především muži, kterých je v Googlu většina. Americký technologický podnik se rozhodl počet žen, Hispánců či Afroameričanů zvýšit. Zavedl tedy různé podpůrné programy a zároveň chce naučit dominantní většinu s těmito „skupinami“ efektivněji komunikovat. Povinně je tedy posílá například na semináře o problematice automatizovaných stereotypizujících myšlenek, které ústí v tzv. mikroagrese („Na to, že jsi holka, řídíš fakt dobře.“ / „Ty jsi hodnej, nejsi divnej?“) nebo tzv. nevědomé předpojatosti („Ženy špatně řídí.“ / „Muži jsou násilníci.“).

Nesouhlas některých zaměstnanců s novou politikou na sebe nedal dlouho čekat. Mladý kodér James Damore ve svém naštvaném manifestu, který unikl na veřejnost, mimo jiné napsal, že se nic takového učit nechce a že by se kurzy měly zrušit, stejně jako zvýhodňující programy. Dodal ještě, že Google je moc levicový, ženy nejen v něm neurotické a biologicky nevhodné pro současnou podobu softwarového inženýrství (moc stresu, málo spolupráce). Nechal se také slyšet, že muži mají též svoje problémy, ale nikdo se o ně nestará. Krátce nato dostal vyhazov, který vzhledem k výše nastíněnému kontextu připomíná vyhazov exemplární. Oficiálním důvodem je, že Damore porušil interní pravidla chování. První věta tohoto dokumentu totiž zní: „Nebuďte zlí.“

Google

Přitom by stačilo, kdyby firma návrhy jednoho trochu popleteného libertariánského kodéra s díky odmítla, případně mu nabídla nějaká vysvětlení, patřičnou vzdělávací literaturu nebo – pozor vtípek – zřízení vlastního safe space. Nekomunikací a perzekucí se kritici štábní kultury odsouvají do extrémů, ze kterých už často není návratu, a vzhledem k demografii technologických firem může těchto hlasů být poměrně dost, ať se nám to líbí, nebo ne. Poté, co ho Google propustil, odhodil James Damore veškerou snahu o korektnost a zkritizoval svého bývalého zaměstnavatele na YouTube kanálech hned dvou kontroverzních pravicových komentátorů, Stefana Molyneux a Jordana B. Petersona – tedy osobností, které se buď otevřeně hlásí k „antifeminismu“, nebo považují hnutí Black Lives Matter za teroristickou organizaci. Pro Google je to mnohem horší PR než celý Damoreův pamflet a ještě se z něj podařilo udělat mučednického maskota těchto názorových proudů.

Komentáře v rubrice Prolomit vlny vyjadřují názory autora/autorky.

Kauza Googlu rozvířila i česká média a sociální sítě všemi možnými postřehy. Dlouhé facebookové debaty ukazují, že se tu o výbušných tématech jako gender, stereotypech, ale také myšlenkové a osobní svobodě už konstruktivně bavit chceme. Českou republiku čekají dvoje volby, ve kterých se naše schopnost neodstrkovat nepříjemné hlasy na úplný okraj, kde už není co ztratit, ukáže naplno. Podle internetové platformy Prezident 21 by si někteří lidé jako kandidátku přáli Janu Yngland Hruškovou, která své vize o hrozící uprchlické invazi v pořadu České televize Máte slovo obhajovala citoslovci jako „ťuťuňuňu“ a stala se tak svým způsobem legendou.

Ať už je nominace Hruškové trolling předvolebního nástroje Karla Janečka, nebo skutečné přání příznivců, debata na Facebooku pod jejím rozhovorem s Martinem Veselovským v DVTV se leckdy točí v podobném kruhu jako ta, která se vedla ohledně zaměstnance Googlu. Má mít člověk jako ona právo ucházet se o prominentní funkci a být konfrontován v seriózních sdělovacích prostředcích? Samozřejmě, že má. Není potřeba z nikoho dělat mučedníka a Veselovský dokázal, že často ani není nutné do krve se hádat. Názor, že si místo ve veřejném prostoru zasloužíme jen za „správné myšlenky“, je stejně bohorovný jako představa, že v Silicon Valley represemi vymýtí emočně zatvrdlé inženýry se slabostí pro teorie o biologických predispozicích. Nezbývá nic jiného než si s odzbrojujícím „ťuťuňuňu“ umět poradit.