První číslo polského Vogue se dotklo citlivého místa, obálka připomenula postsovětský komplex

Je pozoruhodné, kolik interpretací a významů může taková obálka provokovat. Přitom na ní toho nenajdeme tolik – v popředí stojí v černém oblečení dvě nejúspěšnější polské supermodelky posledních dvou desetiletí Anja Rubik a Malgosia Bela. Za nimi se tyčí varšavský Palác kultury a vědy, monumentální stavba poplatná socialistickému realismu padesátých let. Vedle modelek je zaparkovaná černá volha a obloha je ponuře šedá (jako totalitní každodennost podle výkladů velké většiny historiků). A fotografie Jürgena Tellera je přiznaným odkazem k obálce časopisu Przyjaźń (Přátelství) z března roku 1960. Místo nadšení došlo ke střetu rozdílných očekávání.

„Reakce byly kombinací zraněných estetických citů a národní pýchy: jak to že jsme od časopisu jako ultimátního symbolu luxusu nedostali nablýskanou fotografii nedávných úspěchů naší země, ale připomínku sovětské éry, na kterou tak chceme tolik zapomenout?“ ptá se polská novinářka a kulturní teoretička Agata Pyzik v komentáři pro server Calvert Journal. Načasování pro vydání polské Vogue, která má teprve třetí lokální mutací ve střední Evropě, je podle jejích slov příznačné. Nerovnosti v polské společnosti se rozšiřují, ale trh pro luxusní zboží se rozvíjí.

„Polsko je postkomunistická země s rostoucími nerovnostmi (nebo eufemisticky řečeno kontrasty), které mohou vypadat malebně v módním časopise, ale jsou také obžalobou kapitalistického snu. Odtud pramení ony negativní reakce,“ píše dál Pyzik, která je autorkou knihy Poor But Sexy, v níž důkladně probírá polskou předrevoluční kulturu a následně ukazuje, jak moc nás stará geografická logika pozice mezi Západem a Východem stále ovlivňuje i více než dvě desetiletí po revoluci – a její postřehy se často týkají i české kultury.

Sociální antropolog Michał Murawski se ve svém komentáři také pro Calvert Journal soustředí na budovu Paláce kultury a vědy, která dnes platí za symbol politického protestu, a to už od dob minulého režimu – byl postavený jako pocta Stalinovi a byl dokončený v roce 1955. „Občas se u nás mluví o palácovém komplexu.“ Nejvyšší budova ve Varšavě představuje pozůstatky minulého režimu (proto se ji čas od času snaží někdo zbořit), ale především naději – pořádaly se tu průvody proti pravicové straně Právo a spravedlnost, proti homofobii, sexismu a rasismu, které tento politický subjekt šíří. Murawski připomíná, že i modelka Anja Rubik se v protestech dlouhodobě angažuje: „Jedná se o pokus editorů Vogue odmítnout paranoidní postoje současného režimu vůči dějinám, sexu a národní identitě.“ Murawski zdůrazňuje, že takové subverzivní symboly jsou v Polsku – jako jediné středoevropské zemi bez zastoupení levice v parlamentu – neskutečně křehké a naráží na řadu parodií kolujících po internetu. „Politický potenciál, se kterým je Palác spojený, je tak jednoduše ironizován, sexualizován a komodifikován.“

Pro příklad, jak byl a je Palác vnímaný, stačí sáhnout do osmdesátých let. Britská kapela The Style Council sem v roce 1985 přijela natáčet videoklip ke skladbě Walls Come Tumbling Down – bylo to vyjádření solidarity s lidmi na Východě. „Já vím, že mě učili, abych vždycky spoléhal na autority, nikdy ale nevíte, dokud to nezkusíte, jaké by věci mohly být, když bychom sem přišli všichni společně,“ zpívá se tu, zatímco kapela se prochází šedou Varšavou, má na sobě stylové „západní“ oblečení a v pozadí je vidět Palác kultury a vědy. Tuto dobu připomíná obálka prvního čísla polského Vogue a stejně tak se tu ozývají slova Agaty Pyzik z knihy Poor But Sexy: „Velká změna, která se slibovala po roce 1989, se nestala. Místo toho jsme si vyvinuli politické a kulturní polarizace, které rozdělují veřejnou sféru ve většině postkomunistických zemí.“

Zatímco obyvatelé vidí Polsko jako moderní evropský stát, pro Západ je to pořád trochu postsovětská exotika – kouzlo se ukazuje také na příkladu populárních squatting slavs nebo úspěšných módních kolekcí Goshy Rubchinského. Mezi těmi všemi důležitými debatami o krizi národní identity, postsovětské nostalgii a děsivé politické situaci v Polsku se nicméně často zapomíná na to, že ta fotka od Jürgena Tellera je skvělá.