Radio Wave: Tohle si musíš přečíst!
Nemáte během léta co číst? Tady je 9 knih, které vyšly během posledního roku a které by vás určitě neměly minout.
Michal Ajvaz – Lucemburská zahrada (Druhé město, 2011)
Přehmat prstokladu na klávesnici, jedno slovo ve vyhledavači špatně a soukolí událostí se dává do pohybu. Středoškolský učitel Paul se v čase letních prázdnin nejprve náhodou noří do virtuálního bájného příběhu. Z bezpečného zázemí pařížského bytu vystupuje a pátrá po původcích neznámé a tolik přitažlivé fascinace, aby zažil lásku i zklamání, prošel Nice, Nantes, Santa Luciou a sicilskou Taominou. Útlý svazek Lucemburská zahrada – dynamické pídění se po podstatě bytí – letos právem obdržel Magnesii Literu a stal se Knihou roku.
James Joyce – Dubliňané (Argo, 2012)
Díla irského spisovatele Jamese Joyce jsou často vnímaná jako komplikovaná a nečitelná. O jeho prvotině, povídkové sbírce Dubliňané, která původně vyšla v roce 1914, to ale tak úplně neplatí. Kniha, kterou k novému vydání společně s ostatními Joyceovými tituly připravilo nakladatelství Argo, je kolekcí kratších povídek, které na omezeném prostoru dokonale vykreslují atmosféru Dublinu na počátku 20. století. Velká témata, která Joyce později rozpracoval v Odysseovi nebo v Portrétu umělce v jinošských letech, jsou v Dubliňanech skrytá do malých příběhů obyčejných lidí.
Jennifer Eganová – Návštěva bandy rváčů (Odeon, 2012)
Všechno má své lepší i horší období. Odvěkou pravdu popisuje ve svém románu poslední držitelka Pullitzerovy ceny za prózu Jennifer Eganová. Elegantně si hraje s formou vyprávění a propojuje životní vrcholy i krize hlavních hrdinů s vývojem hudebního průmyslu od 70. let 20. století. Autorka nabízí možná jednoduchá poselství, ale nikoli banální. Jennifer Eganová napsala knihu, která je stejně tak strhující jako pomalá, roztříštěná a přitom neuvěřitelně celistvá.
Michel Houellebecq – Mapa a území (Odeon, 2011)
Umělci jsou většinovou společností nazíráni jako lidé s bohatým duševním životem, ale kniha Mapa a území se tuto představu snaží rozbourávat. Aby své hlavní sdělení autor umocnil, objevuje se v románu i on sám jako jedna z postav – taktéž člověk uznávaný, ale po většinu svého života rezignovaný a nešťastný. Štěstí totiž opět Michel Houellebecq představuje jako takřka nedosažitelnou hodnotu a navíc vrcholně pomíjivou, ať už je ona prchavost způsobena brutální smrtí, nebo jen nepochopitelným rozhodnutím. Enfant terrible francouzské literatury se znovu vysmívá lidstvu!
Julian Barnes – Vědomí konce (Odeon, 2012)
Barnesova mistrovská novela – disponující dráždivou, důvtipně strukturovanou zápletkou – je i na malé ploše mimořádně vrstevnatým čtením: je pátráním zároveň detektivně-milostným i bolestně existenciálním, je břitkým a naléhavým výzkumem dopadu drobných událostí a činů na životy naše i našeho okolí. Zručně utkané, napínavé i myšlenkově bohaté vyprávění, v němž Barnes ladně kombinuje románové, esejistické a memoárové postupy, vás emocionálně i intelektuálně vyždímá. Je to kniha plná náznaků i drtivě přesných, sebereflexivních postřehů; kniha nad jiné pronikavá.
Tomáš Sedláček & David Orrell – Soumrak homo economicus (rozhovor s Romanem Chlupatým) (65. pole, 2012)
Když se u jednoho stolu sejde špičkový český ekonom, kanadský matematik a zpovídá je chytrý novinář s mnohaletou zahraniční zkušeností, může se urodit vcelku zajímavá debata. To se stalo v případě Tomáše Sedláčka (autora bestselleru Ekonomie dobra a zla) a Davida Orrella, se kterými si v britském Oxfordu povídal Roman Chlupatý. Jejich rozhovory vyšly letos u nakladatelství 65. pole pod názvem Soumrak homo economicus. Všichni tři aktéři se sice zamýšlejí nad velmi složitými ekonomickými problémy, ale každý z nich nabízí jiné – pro čtenáře velmi srozumitelné a často i vtipně podané – krizové řešení. Publikace vás donutí k zamyšlení, ale v mnoha momentech také rozesměje.
Jiří Hájíček – Rybí krev (Host, 2012)
Mohlo by se zdát, že „venkovský román“ je jen zatuchlý pojem z čítanek a strašák ze seznamů povinné četby. Jiří Hájíček ale opakovaně dokazuje, že o venkově se dá psát i dnes, a to sympaticky civilně. Za svůj román Selský baroko, který se vracel do 50. let minulého století, získal v roce 2006 Magnesii Literu za prózu. Letošní Rybí krev se obrací do doby relativně nedávné – na přelom 80. a 90. let, kdy začalo několik jihočeských vesnic pohlcovat budování jaderné elektrárny. Ačkoliv je výstavba Temelína hybnou silou příběhu, nečekejte žádné moralizování na ekologické téma. Hájíčka zajímají především osudy lidí ze zatopených a zbouraných vesnic, které můžete postupně odhalovat spolu s hlavní hrdinkou Hanou. Ta se po letech strávených v zahraničí vrátila, aby se vypořádala se svou minulostí, protože „člověk po čtyřicítce si chce udělat pořádek sám v sobě“.
Kateřina Tučková – Žítkovské bohyně (Host, 2012)
Bohyně ze Žítkové uměly léčit, dobře poradit, předpovídat budoucnost, některé ale byly podezřívané i z černé magie. Umění, které si ženy předávaly z generace na generaci, přestálo středověké čarodějnické procesy i nacisty, nepřežilo ale léta komunismu. Etnografka Dora patří k posledním z rodu žítkovských bohyň – neumí už sice „bohovat“, ale rozhodne se sepsat o fenoménu bohyň studii. Před čtenářem se tak kromě příběhu Dořiny rodiny otevírají i staré kroniky, nacistické zápisky a svazky StB, které v kontrastu s úředně chladným jazykem odkrývají strhující historii bohyň, které v těžko dostupných kopcích Bílých Karpat skutečně žily. Předchozí román Kateřiny Tučkové Vyhnání Gerty Schnirch, který získal čtenářskou cenu Magnesie Litery, má velmi silného následovníka.
Jiří Bigas – Supl (Dauphin, 2012)
Učitel z vesnického gymnázia a naivní komunista soudruh Frajer má krásnou ženu Elišku. Jeho uspořádaný a srozumitelný svět se obrátí vzhůru nohama ve chvíli, kdy se tak nějak omylem připlete pod nohy dějinám – na nepovolené demonstraci na Václavském náměstí je zatčen a jeho život najednou svírají čtyři neutěšené stěny. Emilovo místo ve škole i u Elišky zaujme supl Petr Klíč. Milostný trojúhelník, poměry na malém jihočeském městě a především ulepená atmosféra sklonku minulého režimu jsou čtenáři zprostředkovány svébytným vypravěčským stylem, který se nebojí balancování na hraně černobílého vidění.
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.