Ráno arachnofobikem, odpoledne se sklípkanem v dlaních. Jak se zbavit strachu z pavouků?

„Jdeme na to pomalu. Nejprve lidem všechno vysvětlíme. Podáme jim správné informace. Dopoledne je proto plné teorie. Pak si zájemci zkusí osahat nehybné pavoučí svlečky. Následuje prohlídka terárií, kde jsou pavouci za skleněnou bariérou. A teprve potom se dostaneme k živým zvířatům, které si můžou lidé osahat,“ popisuje postup lektorka Petra Veverková z pražské zoologické zahrady. Právě pomalý přístup je podle ní klíčem, jak strach překonat.

Kromě mě dorazilo na kurz ještě dalších deset účastníků. Mezi nimi i Miloš, který měl problém se k pavoukovi i přiblížit. „Teď mi připadají sympatičtější než na začátku,“ říká v polovině lekce. „Je to asi tím, že nejsme do ničeho nucení a jde to pozvolna. Docela se těším, až si pavouka zkusím vzít na ruku. I když si zatím ještě nejsem jistý, že to dokážu.“

Petra Veverková je ale přesvědčená, že to zvládneme všichni. Nebo alespoň většina z nás. „Úspěšnost je asi 95 procent. Máme vyzkoušeno, že těch pravých fobiků k nám chodí málo. Spíš se tu objevují lidé, kteří trpí takzvanou averzí. To znamená, že jim ten pavouk připadá nepříjemný, mají ho spojeného se špínou, nechutí a tak dále. Pravá fobie se vyznačuje tím, že je stálá a iracionální. To znamená, že když bych vytáhla fotku, plyšáka nebo model pavouka, tak už by se vám třásly ruce, špatně by se vám dýchalo a potil byste se.“

Po krátké procházce v teráriu se vydáváme do místnosti, kde už nás čekají živá zvířata. Nejprve roztomilý gekončík noční. Po něm následuje užovka, které tu personál říká Žížala. Máme také možnost omotat si kolem ruky krajtu. Pak už ale přichází zvířata podobná pavoukům. Nejprve nás chtějí zbavit strachu z více nohou. Dostáváme proto zelenou pakobylku. Následuje strašilka ďábelská – nedávno objevený druh. Je to sametově černé zvíře s masivnějšími nohami než pakobylka.

Po několika chvílích atmosféra v místnosti houstne. Dostáváme do ruky ještě větší strašilku. A pak i červy a šváby. To už naše skupina zvládá hůř. Všichni ale překonáme strach a necháváme zvířata pobíhat po našich dlaních. „A nakonec zvíře, kvůli kterému jsme sem všichni přišli. Samice sklípkana kadeřavého. Chci to mít za sebou, a tak se hlásím jako první dobrovolník ze skupiny. Překonávám prvotní odpor a hrnu se k obří, chlupaté samici, které tu říkají Selmička. Hlavně nedělat prudké pohyby, nedýchat, ustát to…