Rapper Nas má až příliš dobrý život

Newyorský rapový klasik Nas je něco jako Bruce Springsteen nebo Bob Dylan hip hopu. Každá jeho deska je kritikou i fanoušky ohlašovaná jako bombastický comeback a návrat do formy, což je samozřejmě jednoznačný logický paradox. Skutečnost je taková, že na kariéru Nasira Jonese bude navěky vrhat velký stín jeho debut Illmatic, který se v roce 1994 stal jedním z milníků hiphopového žánru. Dalších 18 let pak Nas sváděl předem prohraný boj se svojí vlastní legendou – vydával více či méně povedené desky, které tížil diskutabilní výběr beatmakerů a přehnaná očekávání jeho vydavatelů, již věřili, že jednou určitě natočí prodejní trhák. Nas ale jednoduše nemá takový čich na hity jako Jay-Z, je spíše skvěle technicky vybaveným MC a vynikajícím textařem. Davy konzumentů nechává chladnými, ale zbožňují ho ortodoxní fanoušci. Shrnuto a podtrženo – Nas se stal klasikem, který může těžit z toho, že se i v hiphopovém mainstreamu – stejně jako dříve v rocku – otevřel velký prostor pro nostalgii. A přesně na tento trh míří jeho desáté album Life Is Good.

Nas nikdy nebyl velkým příznivcem hiphopového futurismu, nakonec nejlepší moment jeho post-Illmatic kariéry přišel, když na 10 let starém singlu Made You Look rapoval do oldschoolového, funkového beatu vysamplovaného ze skladby Apache od Incredible Bongo Bad. Na Life Is Good se producenti No I.D. a Salaam Remi snaží navodit atmosféru zlaté éry newyorského rapu z první poloviny 90. let klasickými beaty i soulovými samply a v několika prvních skladbách desky to funguje na výbornou. Tracky jako Loco-Motive nebo A Queen's Story s nezbytným skrečováním suverénně staví most do minulosti, a když začne Reach Out s Mary J. Blige, máte pocit, že znovu posloucháte jeho legendární If I Ruled The World. Nas rapuje s takovou vervou, že mu až věříte, když říká: „Jsem už 20 let v byznysu, ale pořád jedu, jako by mi bylo sedmnáct.“

Nas – Life is Good|foto: Def Jam Recordings

První půlku desky uzavírá majestátní World's Addiction, v níž exceluje soulový zpěvák Anthony Hamilton, a i věčné pochybovače napadne, že Nas možná konečně natočil desku, která se dá poslouchat od začátku do konce. Jenže pak se něco stane – Nas si vzpomene, že potřebuje rádiový hit, a vypustí klubovou odrhovačku Summer On Smash, která naprosto naruší atmosféru desky. Je to jako vstoupit ze slunné pláže do klimatizovaného hotelu – nejlepší způsob, jak si uhnat chřipku. A Life Is Good se z tohoto šoku už nevzpamatuje. You Wouldn't Understand je zbytečná kolaborace s indiepopovou písničkářkou Victorií Monet, The Don stříká testosteronem à la 50 Cent a jazzem střižená Stay je až moc vyklidněná. No a Cherry Wine si zaslouží pozornost jen z úcty k vloni zesnulé Amy Winehouse, která zde zpívá refrén.

Nas|foto: Def Jam Recordings

Nas v rozhovorech srovnával své desáté album s deskou Here, My Dear, kterou nahrál v roce 1978 Marvin Gaye. Soulová legenda na ní rekapituluje hořký rozvod se svojí první manželkou Annou Gordyovou, dcerou šéfa labelu Motown, a Nas chtěl obdobně zasvětit album konci vztahu se zpěvačkou Kelis. Jsou to ostatně její zelené svatební šaty, které Nas drží na obalu desky – prý jediná věc, která mu po ní zbyla. Jenže smutek a rozjímání nad krachem manželství budete hledat marně a dojde na něj až v poslední skladbě Bye Bye. Nas přišel o manželku, majetek a o zbytek ho možná připraví americká daňová správa, která mu jde po krku – pořád ale rapuje o tom, že život je skvělý, a vzpomíná na své mládí. Kdo čekal, že Nas řízením osudu vykročí ze svých tradičních témat, musí být zklamaný. Life is Good je tak jen další nedopečená, polovičatá deska v jeho diskografii, deska, která slibovala víc, než dokázala splnit.

Nas – Life is Good (Def Jam/Universal, 2012)