Režisér Kirill Serebrennikov v Tyjátru: „Sex může vyhrát nad Stalinem“

12. září 2016
Tyjátr
03703178.jpeg

Kirill Serebrennikov měl původně režírovat v pražském Národním divadle inscenaci Kafka. Sice k tomu nedošlo, ale do Česka zavítal v rámci Mezinárodního festivalu Divadlo, kde představil svou inscenaci (M)učedník, na ruské prostředí adaptovanou hru Maria Von Mayenburga.

V inscenaci (M)učedník jsem si všiml, že jsou pro vás sociální sítě důležitým tématem. Jaký je váš osobní vztah k nim?
Používám je nonstop.

Považujete je za důležitý nástroj selfproma současných umělců?
Je to spíš promo naší práce a divadla než nás samotných. Jinou formu reklamy, která by nějak šířila povědomí o inscenacích, co právě chystáme, v zásadě v Rusku nemáme.

Působíte často v zahraničí. Cítíte nějaký rozdíl v používání sociálních sítí tam než v Rusku?
Samozřejmě. V Německu teď připravuji inscenaci, která se sociálních sítí dotýká. Třeba Němci jsou k takovému způsobu komunikace lhostejní, o sociálních sítích ví a nechávají je spíš chladnými. Několik dní za sebou se tam neobjeví a zůstávají úplně v klidu a vlastně si z toho nic nedělají. Myslím, že virtuální prostředí v Rusku je unikátní – takové slovní bitvy v komentářích jako tam jsem neviděl nikde jinde. Tím, že v Rusku absentuje svobodný tisk, tak se většina svobodného obsahu sdílí právě tam.

Existují nějaké restrikce v ruském sociálně interaktivním prostředí?
Ne. Ale samozřejmě, když někoho urazíte, může z toho být stížnost k soudu. Něco podobného se mimochodem stalo. Na jednoho bloggera podali trestní oznámení, protože lovil v kostele pokémony, postoval to na blogu a sdílel z toho i pár videí. Teď mu hrozí pět let vězení.

Divadelní, filmový a televizní režisér, vysokoškolský pedagog Kirill Serebrennikov (*1969) je uměleckým vedoucím divadla Studio Seven, rezidenta moskevského Gogol centra. Kromě režií v Rusku se jeho práce objevují v dalších evropských zemích. Inscenaci (M)učedník převedl do filmové podoby, podobně jako některé své starší práce. Řadu jeho inscenací mohli tuzemští divadelní diváci vidět na festivalech Divadlo v Plzni nebo Divadelná Nitra.

Sociální sítě ale nejsou jediným vaším zájmem. Připravujete dokudrama o pohřbu Stalina. Mohl byste ho nějak představit?
Zatím to ještě promýšlím, ale premiéra je naplánovaná na prosinec. Bude to vypadat zhruba stejně, jako když se lidé v současném Rusku snaží rehabilitovat Stalina i to, co dělal. U mě doma ve výtahu někdo pravidelně vyvěšuje plakát se Stalinovým portrétem a heslem: Děkujeme veteránům. Každý týden ho strhnu a vedení domu tam plakát nově vylepí. Zkrátka si ve svém okolí všímám, že si spousta lidí myslí, že Stalin je to, co Rusko potřebuje.

Cítíte podobnou radikalizaci také mezi mladými lidmi?
Můj známý mi vyprávěl, že jeho kolega si do práce přinesl figurínu Stalina, postavil ji na stůl a prohlásil, že se „bez něj Rusko neobejde“. Je to čtyřiadvacetiletý člověk, který chodí v obleku pracovat do moderní openspace kanceláře. Už proto to chci udělat. Lidi mezi dvaceti a pětatřiceti jsou totiž naši nejobvyklejší diváci – podobně jako posluchači vašeho rádia.

03703179.jpeg

Mám pocit, že volání po „silných otcích národů“ a diktátorech je daleko rozsáhlejší a stupňuje se v celé Evropě…
Přijde mi, že kolem je tolik krásných kluků a holek. Je lepší mít hodně sexu a neřešit takové voloviny. Stalin je symbolem smrti, nicoty a zániku. Čím více sexu a vnitřní svobody bude, tím ubyde Stalina kolem nás.

Spustit audio
autor: Martin Macho Macháček