Jak úspěšně vyprovodit své mrtvé? Se spisovatelkou Alenou Scheinostovou o smrti a umírání

„Základní myšlenka, na které jsme se shodli s nakladatelstvím, byla ukázat v co nejpestřejší šíři, jak rozmanitě zacházíme se smrtí, s našimi umírajícími i s loučením,“ přibližuje motivaci k tvorbě knihy její editorka Alena Scheinostová. V knize tak může inspiraci pro pohřební rituály najít i ten, kdo se přímo nehlásí k žádné z popisovaných náboženských tradic.

Čtěte také

Nikdy není pozdě na dobré rozloučení, popisuje Blanka Javorová ze spolku Ke kořenům

Všechny rituály mají totiž společné to, že na jednu stranu podle věřících usnadňují přechod zemřelého do jiné existence, ale na druhou stranu pomáhají také pozůstalým ztrátu dobře prožít. Například v židovství mají pozůstalí povinnost natrhnout své roucho. Předseda židovského pohřebního bratrstva Chaim Kočí v knize vysvětluje i praktický efekt tohoto aktu. „Kromě toho, že se tak označí pozůstalí a okolní společnost ví, ke komu má být citlivá, tak už ten fyzický akt škubnutí pomáhá lidem uvolnit tenzi, ve které se ocitají poté, co jim zemřel někdo blízký,“ shrnuje jeho slova editorka.

Pokud se všechny rituály provedou správně, může se podle některých tradic ze zemřelého stát pomocník žijících. Pokud se ale rituály nepovedou, může se zemřelý vracet a škodit. To je také důvodem, proč Romové, ale také muslimové a židé v domě zemřelého zakrývají všechna zrcadla. Odcházející duše by se v nich totiž mohla spatřit a její odchod by se tím narušil.

Proč Romové dávají do hrobů oblíbené předměty zemřelého? Jak může vypadat otevřené a vstřícné krematorium? A jak vypadá pohřeb v buddhistickém klášteře? Dozvíte se v Hergot!u.