Roman Týc: I ve čtyřiceti uvažuji jako malý kluk

Při vstupu do galerie můžeme vidět plně funkční autodrom. Jak moc zapadá do konceptu výstavy? Nebo je to spíš jen způsob, jak nalákat lidi, aby vešli dovnitř a viděli, co je dál?
To je ale nefér otázka! Celá ta výstava je koncepční, to znamená, že všechno, co je její součástí, má svůj smysl, význam… Jestli je to lákadlo, to těžko říct, protože stejně tak ten autodrom mohl být vzadu, ale technicky bylo výhodnější ho umístit vepředu, takže by člověk měl tu výstavu vnímat v kontextu.

Když sem vejdeme, tak můžeme vidět obrazy z pletiva, do kterých jsou vystříhány lidské figury, dále tady jsou takové světelné instalace dveří – ty dveře jsou ale všechny zavřené. Já jsem pochopila, že výstava má být vzpomínkou na dětství, ale úplně to na mě nepůsobí, že by bylo vyloženě optimistické…
Tak to už je subjektivní vnímání celé výstavy nebo těch objektů. Žádné umělecké dílo nemůže být teoretikem objektivně popsané, vždycky každou věc vnímáte subjektivně. A dost jsem kladl důraz na to, aby tam nějaké temné vzpomínky nebyly vykreslované nebo popsané, takže – pokud to takhle funguje, tak to cítíte podobným způsobem, jak jsem to cítil já, a v tom případě děkuji za poklonu.

Roman Týc, Díra v plotě, 2014, kombinovaná technika, 251 x 112 x 12 cm|foto: Dvorak sec contemporary

Všude na stěnách jsou moralizující nápisy, například ten už asi nejznámější Jen blbni, zkazíš to všem. Co vy jako malý, blbnul jste hodně často?
Já jsem byl nezvladatelné dítě, takže z pohledu zvenčí na mě jsem samozřejmě blbnul. Když jsem připravoval výstavu, tak jsem se hodně snažil do té minulosti nořit a podobný vzorec chování, jako jsem měl tehdy, tak mám i dneska. To znamená, že ve chvíli, kdy na mě někdo z pozice autority, ať už umělé, nebo z pozice síly, uplatňuje svoji moc, tak se tomu intuitivně vždycky vzepřu.

Nepřemýšlel jste, že ve vašem případě by možná nebylo od věci sem napsat i Rosteš pro kriminál?
Tak to je krásný postřeh. Zrovna tuhle věc jsem sem samozřejmě chtěl dát, ale nedal jsem ji právě proto, aby nebyla až příliš ilustrativní. Těch hlášek, když člověk zavzpomíná, jsou desítky a vtipné na tom je, jak se tradují a překonávají režimy.

Četla jsem, že materiál na pletivové obrazy jste sháněl v tunelu Blanka. Já vím, že už se staví sice hodně dlouho, ale pochybuji, že má nějakou návaznost na vaše dětství…
Návaznost to nemá. Spíš je to proto, že jsem vyrůstal na Praze 7 a i tunel Blanka je na Praze 7. Ale to je vtipná shoda okolností. Vlastně když jsem tam s tím pletivem pracoval a stříhal ho, nemělo to politicko-společenský přesah ve vztahu k tunelu Blanka. Zase na druhou stranu mi přišlo vtipné, že i v mých čtyřiceti letech uvažuji úplně stejně, jako bych uvažoval tenkrát. Ten podíl toho někoho naštvat, někam vlézt a někoho rozčílit, až nějaká škodolibá radost – tak to samozřejmě v prostředí té stavby bylo.

Roman Týc, Hála, 2014, kombinovaná technika, 40 x 30 x 18,5 cm|foto: Dvorak sec contemporary

Tahle výstava je v něčem trochu jiná – máme to chápat tak, že teď se pustíte umírněnějším směrem, nebo plánujete do budoucna zase nějaké vylomeniny?
Všechny ty věci mohou působit, nebo být prezentované, jako vylomeniny, ale jsou dlouhodobě připravované, promyšlené, konstruované a – teď je mi akorát čtyřicet a měl jsem tu potřebu zabilancovat. Pravdou je, že jsem se potřeboval trochu vymanit a vyskočit z nějakých stereotypů, ale ty společenské problémy mě zajímají, takže nějakými takovými směry se to teď bude ubírat. Což je vlastně kryptoanarchie, decentralizovaná měna – to jsou všechno věci, které jsou nadčasové, a u nás v Česku je o tom obecně malé povědomí.