Romantická láska zničila vztahy, lidé se neumí seznamovat ani spolu žít
Dvě nejdůležitější životní rozhodnutí. Co dělat a s kým žít. Jedno je velmi dobře prozkoumané a v západní společnosti mu věnujeme mnoho času. Od základní školy žáci a žákyně dostávají informace o všech možných zaměstnáních, která by jednou mohli mít. Školy by v nás měly objevit a rozvinout talenty a dovednosti, které budeme uplatňovat v práci až do konce života. Na základě sebepoznání si vybereme svůj obor, svoje místo ve světě. Proč stejným způsobem nepřistupujeme k partnerským vztahům a necháváme je na náhodě a víře v romantickou osudovou lásku?
„V roce 2100 se lidé budou vysmívat tomu, jak se nyní seznamujeme,“ říká ve videu Why will you marry the wrong person švýcarsko-britský spisovatel a vlogger Alain de Botton, spoluzakladatel vzdělávací společnosti The School of Life, která si klade za cíl rozvíjet emoční inteligenci a přenášet složité filozofické a psychoanalytické úvahy a myšlenkové směry do každodenního života. Používá k tomu mimo jiné úspěšný YouTube kanál, na němž najdete animovaná videa o problémech, se kterými se dnešní člověk potýká. Melancholické, až existencialistické klipy často nedávají žádnou naději, spíše nabádají ke smíření se s tím, že lidský život je náročná a ze své podstaty nešťastná zkušenost.
All you need is YouTube channel
The School of Life ale nerezignuje na snahy o zlepšení života dnešního člověka, naopak. Snaží se pomoci. I když z příspěvků o lásce a partnerských vztazích zdánlivě cynicky vyplývá, že najít vhodného partnera je takřka nemožné. Nikdy nám nikdo nebude skutečně rozumět, samota je neoddělitelným pocitem, který je připraven se kdykoliv náhle vynořit. Přesto bychom na snahu o dobré vztahy a lásku prý neměli rezignovat.
De Botton v linii se současnými poznatky psychologie tvrdí, že potřebujeme nejprve důkladně poznat sami sebe, abychom mohli mít fungující vztah. „Ideálně bychom měli před rozhodnutím, s kým žít, potenciálním partnerům i sami sobě dát baterii psychologických dotazníků a chodit 4 roky na partnerskou a 4 roky na intenzivní individuální psychoterapii,“ zazní také ve zmiňovaném videu. Z tohoto úhlu pohledu také není špatné partnery střídat. Krátkodobé neúspěšné lásky nás o sobě samých mohou naučit hodně. Dá se tak zjistit i mnoho o tom, co pro nás ve vztahu skutečně funguje a o čem si to jen myslíme nebo to předpokládáme. Namísto dotazníků a osmi let terapie tak nejčastěji využíváme tuto nepříjemnou metodu pokusů a omylů.
Lidé, kteří nás přitahují, totiž nejsou nutně ti, kteří se k nám hodí a se kterými můžeme mít kvalitní vztah. Spíše než vhodného partnera lidé hledají známého partnera, tedy takového, který jim připomíná jejich vzory z dětství, nejčastěji rodiče. Mnoha lidem ale otec s matkou nesloužili jako vzor fungujícího, vyrovnaného a zdravého partnerského vztahu, naopak. Seznamování je jako pracovní pohovor, uspět v něm vyžaduje jiné dovednosti než uspět v práci samotné. V České republice se rozvede téměř polovina všech párů. Ani druhá polovina ale samozřejmě nežije ve spokojených fungujících vztazích.
Profesor Amor, Ph.D.
„Přes růžové brýle vypadají všechny červené vlajky prostě jako vlajky,“ říká postava antropomorfní sovy Wandy v seriálu BoJack Horseman, když se s hlavní postavou rozchází. Vztahy neudrží pohromadě romantika a láska už vůbec ne. Naopak, láska je pro vztah velmi nebezpečná věc. Koktejl hormonů a emocí v kombinaci s očekáváními, fantaziemi a představami je cesta do partnerského pekla.
Co je tedy základem pro fungující vztah? Na internetu i v knihách najdete mnoho odpovědí. Jednou ze zásadních knih na toto téma je publikace psychologa a párového terapeuta Johna Gottmana „Sedm principů spokojeného manželství“. Gottman zkoumal, jak spolu páry komunikují v běžných situacích, kdy zdánlivě o nic nejde. Podle stresových odpovědí těla na běžné reakce prý dokáže předpovědět, zda se pár rozejde, na více než 90 procent. Upozorňuje také na to, že dysfunkční manželství ničí zdraví, psychicky i tělesně. Vede k vysokému krevnímu tlaku, úzkostem, depresím, závislostem i násilí.
Mezi klíčové poznatky Gottmana také patří, že každý pár má tzv. jádrový problém. Nevyřešitelný spor, kolem kterého se točí přes dvě třetiny všech hádek. Jedinou nadějí pro páry je tak jej přijmout a naučit se hádat. Nadějí pro mnohé je zase Gottmanovo tvrzení, že psychické problémy nečiní člověka méně schopným dlouhodobého zdravého vztahu. I když některé výzkumy tvrdí opak, úzkosti a neurózy jednoho nebo obou z partnerů vztah podle nich ohrožují.
Gottman i populární blog Wait but Why se shodují, že základem dlouhodobého vztahu musí být přátelství. Sexuální přitažlivost i nadšení z nového, co partner do života přinesl, pomine. Vztah neudrží pohromadě peníze ani krása. Schopnost trávit dohromady čas, prožívat všední dny jsou tak jedinou šancí. A to lze jen v prostředí, kde se oba partneři cítí bezpečně a panuje mezi nimi důvěra. V dobrých svazcích je podle Gottmana podstatná laskavost, orientace na pozitivní věci na protějšku, a nikoliv hledání chyb nebo kritika.
Když Harry potkal rozum
Nebudou ale vztahy a seznamování založené na sebepoznání, vědě a výpočtech neromantické, nezajímavé a nudné? Nemusí být. Romantiku, náhodu a náhlé vzplanutí systematický přístup k lásce nevylučuje. Naopak, může mírnit zklamání a očekávání a dává člověku klid si víc užít neplánované krátké aféry. Spontaneita a impulzivita jsou ve vztahu vzrušující, nelze na nich ale založit manželství nebo jakýkoliv vážný svazek. Výzkumy také naznačují, že vztahy, které se plánují a jejichž aktéři o společném fungování a budoucnosti mluví, vydrží spíše než ty, které se nechají jen tak plynout.
Emoce k druhému člověku nejsou argument a romantismus zasadil lásce smrtící ránu, jak nepřekvapivě zmiňuje skeptická a kritická The School of Life ve svém dalším videu. Láska a partnerský vztah není něco, co může být založeno pouze na emocích. Stejně jako nemůžeme jíst jen jídlo, které nám chutná, a věnovat se aktivitám, které nám přinášejí potěšení. Láska je spíše než magie a pocit dovednost, které se lze učit. Děsili bychom se chirurga, který by nám řekl, že ho vede intuice, pocit a že náš zákrok „prostě tak cítí“ nebo „to tak mělo být“. Mnoho z nás se ale v osobním životě nechá řídit právě těmito impulsy.
Osudový romantický kalkul
Seznamovací aplikace a weby jsou nakonec také náhodnou volbou, podobně jako když někoho potkáte na party anebo na ulici. Seznamky nám možná stále připadají umělé a nepřirozené, znamenají ale racionalitu, logiku a také výsledky. Na Tinderu hledá vážný vztah dokonce 80 procent uživatelů a pěti procentům se to podaří. Dopředu tuší, jak jejich protějšek vypadá, jaké má záliby. Mohou si vyměnit pár zpráv a rozhodnout se, zda se chtějí potkat. Během krátké doby tak může dojít k několika takovým pokusům. Kolik potenciálních partnerů potkáme denně na ulici, v metru, v práci a co o nich zjistíme?
Seznamování v dnešním světě je náhodný proces, zdánlivě řízený romantikou, osudovostí a náhodou. Lidé ale přesně neví, co chtějí a co potřebují. Nevědí, kdo se k nim hodí, a jsou v zajetí často neuvědomělých představ o lásce, které se formovaly v jejich raném věku. V mixu současného vztahového paradigmatu se tak mísí sice klesající, ale stále existující tlak na singles, někoho mít je stále převládající norma.
Stále silná je také mantra o tikajících biologických hodinách. Namísto podpory adopce ženy slýchávají, že už by si někoho měly najít, nebo bude pozdě. Místo abychom dali prostor reflexi a opatrnosti, necháme se unést zamilovaností. Příjemnými stavy, kterými nás mozek a často i okolí odmění. Konečně jsme si někoho našli. Není čas přemýšlet, není energie se poznávat, rozvíjet a hledat vlastní vyrovnanost. Náhoda, emoce a neinformovanost hrají v našich v partnerských životech hlavní roli. Je ale na čase, aby věda, technologie a školství přivedly lásku do reality 21. století.
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka