Romská historie a současnost očima Andreje Gini

Velká část Giňovy tvorby jsou příběhy, které sám nezažil, ale které slyšel vyprávět. Romská kultura a tradice se totiž předává hlavně ústně. Díky tomu, že tyto ústně předávané příběhy a vzpomínky Giňa zapsal, si můžeme udělat plastičtější obrázek třeba o tom, jak se žilo Romům na slovenských vesnicích před a během 2. světové války.

Právě svědectví pocházející přímo zevnitř romské komunity a velké dějiny vnímané lokální optikou slovenských Romů patří mezi nejzajímavější části knihy. Povídka Jak jsme si museli zbourat domy popisuje vyhnání Romů z Giňovy rodné vesnice. V době klerofašistického Slovenského štátu totiž Romové nesměli bydlet v obcích, ale museli se stěhovat do speciálně vymezených oblastí.

Neveselé jsou ale i novodobé příběhy v knížce. Giňa v nich popisuje neutěšenou každodennost některých Romů – život v holobytech, problémy s alkoholem, závislost na automatech. „Jednou ráno jsem šel na nádraží, bylo teprve něco kolem osmé, a viděl jsem, že už hraje. Když jsem se pak v sedm večer vracel, starý Kašuko stál pořád ještě u automatu a házel do něj peníze. Když ho tak vidím, jak každý den chodí na železo – a těžko říct, odkud ho snáší, protože tady Romové už všechno vysbírali – a večer pak všechno, co za něj dostane, nahází do automatů, říkám si – jsme nemocní, nebo tak hloupí?“

Andrej Giňa|foto: Český rozhlas 7 - Radio Praha

Kniha vyšla v paralelním romsko-českém znění. Giňa totiž píše zásadně romsky, a jak sám říká, je mu líto, že Romové dnes svou řeč zahazují jako ošklivý, špinavý hadr. Za minulého režimu psal hlavně do šuplíku, i po revoluci bylo vydávání jeho textů málo četné – právě proto, že psal romsky. Dvojjazyčná kniha Paťiv – Ještě máme úctu se tak dá považovat za naplnění jeho dlouholetého snu.