Saint Vitus: Sv. Vít na barbiturátech

Na začátek jen pro připomenutí krátká rekapitulace kariéry Saint Vitus, jedné z důležitých kapel amerického rockového undergroundu a pionýrů doom metalu, která začala na konci 70. let. Ačkoli hudebně patří jednoznačně k vyznavačům odkazu Black Sabbath, hlavně v osmdesátých letech měli Saint Vitus blízko i k hadrcore-punkové scéně kolem Black Flag a labelu SST, kde vyšla jejich první čtyři elpíčka. Kapela v průběhu existence vystřídala několik vokalistů; v roce 1986 se mikrofonu ujal kultovní „Wino“ Weinrich, který ale chyběl na posledních dvou albech vydaných předtím, než se kapela v roce 1996 rozešla. V novém miléniu se Saint Vitus dali ještě dvakrát dohromady pro několik vystoupení, ale na čerstvé skladby jsme si museli počkat až do letoška.

Lillie: F-65 je prvním albem s bubeníkem Henry Vasquezem, který nahradil zesnulého Armanda Acostu, zároveň se na něm po 22 letech vrací do sestavy Saint Vitus samotný Wino. Prazvláštní název desky odkazuje na konkrétní druh barbiturátu (uživateli přezdívaný „chewies“). Wino v rozhovoru vysvětlil, že kytarista Dave Chandler měl v dávných drogových časech k těmto tlumícím prostředkům silné pouto.

Očekávání nemohla být jiná než masivní – a rovnou můžu prozradit, že nezůstala nenaplněna. Na ploše něco málo přes půl hodiny (touto dnes tolik moderní krátkou stopáží kapela navazuje na tradici svých úderných zhruba třicetiminutových alb z 80. let) se oživení Saint Vitus vracejí ve skvělé formě. Šestice skladeb plus psychedelické outro přináší nadčasový materiál, pevně zakořeněný v sedmdesátkách a podaný se suverenitou léty vyhraných matadorů, ale jiskřící čerstvou energií.

Saint Vitus – Lillie: F-65 |foto: Season of Mist

Lillie: F-65 je jinak celkem zbytečné barvitě líčit – je to prostě doomová klasika v nejlepším smyslu. Lahodně přebuzené, v drtivé většině slastně pomalé a zabijácky jednoduché riffy. Kvílivá sóla, po kterých na jazyku zůstane bluesový „ocásek“. Zrající, sametově zaprášený Winův hlas. A ovšem klíčový prvek autenticity a uvěřitelnosti, který vás v hudebce nikdo nenaučí.

Saint Vitus už dávno nemusejí (jistě, technicky vzato ani nemůžou:) svou vizi obhajovat před naštvanými punkovými fanoušky, respektive uhýbat před jejich létajícími lahvemi, jako když začínali coby předskokani Black Flag. Vracejí se na výsluní v době, která mezitím stihla docenit jejich osobitý přínos rockové hudbě, a mají v ruce pádný argument v podobě alba Lillie: F-65.

Saint Vitus – Lillie: F-65 (Season of Mist, 2012)