Sci-fi encyklopedista Ivan Adamovič: Předrevoluční fanoušek by si klepal na čelo

3. květen 2016

Po listopadu 1989 se z polooficiální kultury československých vědecko-fantastických fandomů, kterou režim držel na uzdě, stala běžná součást populární kultury jako všude jinde. Skončila léta přepisování povídek západních autorů a kopírování fanzinů jako jediného způsobu, jak dál šířit dobrodružství vesmírných cest nebo poselství temných příběhů dystopických společností. Na trh se konečně mohlo dostat třeba vydání bible kyberpunku Neuromancera nebo Stopařův průvodce po galaxii. Sci-fi kluby po celém Československu, které začaly tím prvním, nazvaným Villoidus, v lavicích na pražské matematicko-fyzikální fakultě, se už nemusely po nocích snažit vyplňovat informační prázdnotu visící nad republikou jako černá díra.

Fanoušci měli nekonečně mnoho času věnovat se jenom vlastním vášním. Tak na změny po roce 89 vzpomíná Ivan Adamovič – jeden z hlavních scifistů u nás a autor Slovníku české literární fantastiky a science fiction nebo nedávno vydané antologie české sci-fi povídky Na konci apokalypsy. Taky stál u zrodu vůdčího fanzinu 80. let, který se jako jediný u nás blížil těm profesionálním v zahraničí, a zároveň pozdějšího sci-fi měsíčníku Ikarie. Objel nespočet conů a na jednom z nich koncem 80. let mluvil s kamarádem o nápadu „technooptimistického“ magazínu Živel propojujícího moderní digitalizovanou přítomnost s kulturním undergroundem. Pro Adamoviče se sci-fi stala způsobem pro přemýšlení o světě kolem a nehodlá se ho vzdát ani dnes.

Pamatujete si na své první setkání s vědecko-fantastickou literaturou?
Vždycky jsem byl nadšený čtenář. Chodil jsem do několika knihoven v Praze, většinou jsem ty zajímavé knížky v nějaké pobočce přečetl a hned se hrnul do další. Časem jsem zjistil, že mě víc baví ty, kde se lítá do vesmíru, než jenom tak cestuje. Přirozeně vyplynulo, že jsem se stal fanouškem sci-fi. Potom jsem zaslechl, že existuje takové společenství, Klub zneuznaných géniů. Část členů dokonce psala sci-fi povídky. Mě to hrozně fascinovalo, taky jsem se cítil jako zneuznaný génius, asi jako každý malý introvertní kluk. Na jejich schůzky jsem se ale nikdy nedostal.

03265449.png

O něco později jsem se přihlásil do anglické knihovny, což byla pobočka státní knihovny. Tam byly knihy v angličtině a mimo jiné taky slušná sbírka sci-fi. Anglicky jsem se teprve učil, takže na čtení knih jsem ještě neměl, ale fascinovaly mě ty obálky, hlavně když to byly ty paperbacky s lákavými covery znázorňujícími výjevy z cizích planet. Říkal jsem si, co to může být za úžasné příběhy. Podnítilo mě to k tomu, abych se učil anglicky. Protože jsem byl encyklopedistický typ, zavedl jsem si kartotéku, kde jsem měl zapsané všechny povídky a romány od všech sci-fi spisovatelů. Proseděl jsem nad ní celé mládí jako idiot.

Kvůli cenzuře se sem nějaké knížky nedostaly, mohl jste si v 80. letech přečíst třeba zásadní dílo žánru Neuromancera?
Originál vyšel v roce 1984 a Ondřej Neff se ho poměrně brzo zmocnil. Potají si ho pro sebe a pár přátel překládal. V té době jsem se teprve dozvídal, že existuje nějaký kyberpunk, a vůbec by mě nenapadlo, že si Neuromancera vůbec kdy přečtu. Někdy kolem roku 1987 jsem se k němu dostal v angličtině, otevřel ho a zjistil, že to je pro mě dost těžká angličtina – ten hutný kyberpunkový jazyk, kde skoro nejsou slovesa, což je na tom tak krásné a to punkové, mi dělal velké problémy. Pro začínajícího angličtináře to opravdu nebyla ideální knížka.

A kdy jste vstoupil do prvního fandomu?
Poprvé jsem se setkal s fandomem ve sci-fi klubu Spektra, o kterém jsem se dozvěděl přes známé. Zašel jsem na schůzku, představil se a řekl, že mě zajímá sci-fi teoreticky a že si dělám tu kartotéku autorů. Okamžitě zajásali, teoretika tam totiž ještě neměli, ale od čtrnáctiletého kluka to asi znělo legračně. Pak jsem přešel do dalších klubů – třeba do jednoho specializovaného na filmy, tehdy se šířily přes video a byly to většinou třetí kopie dabované do češtiny někým ve sklepě. Museli jsme se kvůli tomu přihlásit do Svazarmu. Někteří skřípali zuby, ale jinde nemohlo fungovat, aby se lidi scházeli a čuměli na americké scifárny. Tam všichni pražští i mimopražští scifisti viděli Hvězdné války, Šíleného Maxe, Dunu nebo Věc.

03265451.png

Jak probíhala setkání ve Spektře?
Většinou to byl volný debatní kroužek, a pokud tam byl nějaký program, tak hodně improvizovaný. Někdo přitáhl západní sci-fi encyklopedii plnou barevných obrázků, slezli jsme se kolem stolu, pomalu listovali a vzdychali nad tím, jaké jsou tam krásné obrázky.

V základech většiny klubů stály fanziny, prvním, na kterém jste se podílel, byla Ikarie XB.
Jeden čas těch fanzinů vycházelo hrozně moc. Dnes už jsou to raritní publikace, dá se říct samizdaty, i když tehdy jsme tomu tak neříkali. Ikarie XB byla snahou udělat něco, co se blíží profesionálnímu časopisu, protože oficiální sci-fi časopis vycházet nemohl. Byla to taková poloprofesionální publikace – na rozdíl od ostatních fanzinů rozmnožovaných cyklostylem byla Ikarie XB sázená offsetem na kvalitním bílém papíru. Náklad nebyl velký, lidi se k tomu těžko dostávali.

03265450.jpeg

Přečetl jsem všechnu sci-fi, co v té době vyšla. Nebylo jí úplně málo, ale nebyla to zas tak nemožná věc. Byl jsem zvědavý, co se dělo jinde, tak jsem o tom chtěl aspoň číst, studoval jsem proto knížky, začal se zajímat o spisovatele a psát jejich medailonky. Ty mi pak vycházely ve fanzinech, takže jsem byl takový informátor o sci-fi v cizině. Dneska už je to jiné, všechno si najdete na internetu a těch knih vychází víc, než člověk stíhá přečíst. Tehdy byla opravdu informační prázdnota a po každé informaci byl hlad.

Medailonky byly základem pro váš pozdější slovník?
Nejdřív jsem si dělal kartotéku světových spisovatelů, pak mi přišla do ruky knížka Ondřeje Neffa Něco je jinak, která byla úplně nádherně napsaná. Dodneška si myslím, že je to jedna z nejlepších populárně naučných knížek všech dob. Psal o oboru, o kterém tady nikdo nic nevěděl. Byly to první poznatky o zapadlých spisovatelích, jako Karel Hloucha a Tomáš Hrubý, jenom pár sběratelů po republice si jejich knihy schraňovalo v temných zákoutích svých knihoven a velmi pracně se sháněly z antikvariátů. Ondřej prošlápnul nové pole. Říkal jsem si, že bych to měl rád nějak systematičtěji zpracované. Padla tam spousta jmen, o kterých jsem nevěděl, tak jsem začal shromažďovat údaje o českých autorech a dělat kartotéku. Z té se později zrodil slovník české sci-fi, na němž jsem dělal skoro 10 let.

Říkal jste, že oficiální vědecko-fantastický časopis vycházet nemohl. Vzhledem k budovatelskému technooptimismu 50. let to režim bral, nebo ne?
Sci-fi byla částečně tolerovaná, především proto, že se snažila opticky propagovat tu vědeckotechnickou revoluci, kterou se komunisti tak oháněli. Ale vydávat povídky v sobotní příloze Svobodného slova nebo v časopisu pro vojáky Zápisník je něco jiného než založit specializovaný časopis. To byla hranice, která byla pro cenzuru nepřekročitelná. Sci-fi nebyla podezíraná z toho, že nepatří do socialistické kultury. Asi jim to přišlo jako rozmařilost – mít časopis jenom pro sci-fi, proč? Pokusy byly, Ondřej Neff se snažil, myslím, že v roce 1989 vyšel v nakladatelství Panorama jeden svazek časopisu SF – to byla taková vlaštovka, která měla ukázat, jestli to bude průchozí. Ale nebylo. Až Ikarie se uchytila, ale to bylo po listopadové revoluci.

Byl to přirozený proces, že se z Ikarie XB vyvinul časopis?
Samovolné to nebylo, spíš vydupané ze země. Kolem toho fanzinu se shromáždila poměrně kvalitní redakce, kde byli lidi jako právě Ondřej nebo Pavel Kosatík, tudíž bylo logické, že stejní autoři budou dělat i Ikarii při nakladatelství Mladá fronta jako profesionální časopis. Když se teď ohlédnu zpátky do roku 1990, kdy Ikarie vznikla, tak se pousmívám nad tím, co jsme si mohli dovolit. Náklady na časopisy se nějak rozpustily v celém vydavatelství, takže nikdo nekontroloval ta čísla, co je jak rentabilní. Ikarie měla ve svých začátcích snad osm placených stálých členů redakce včetně vlastní sekretářky, což je z dnešního pohledu legrační – teď i ohromné časopisy o sto padesáti stránkách mají dva a všechno se dělá externě, aby se co nejvíc ušetřilo.

03265452.jpeg

Co se stalo s fandomy po roce 1989 – původní struktury se rozpadly do dílčích žánrů?
Ano, diverzifikovaly se. Rozšířila se nabídka toho, co je možné konzumovat, a tudíž jste si mohli začít vybírat, co vám sedí. Už nebylo třeba konzumovat všechno. Vznikly oficiální publikace jako Ikarie a několik vydavatelství zaměřených jenom na sci-fi knížky, fanoušci už nemuseli suplovat to, co dělají profesionálové. Fanziny přetiskovaly zahraniční sci-fi povídky, které se krkolomně překládaly přes ruštinu nebo polštinu podle jazykových možností. Tohle všechno odpadlo – to břemeno suplovat profesionalitu. Fanoušci se mohli věnovat jenom fanouškování, tedy čistě propadání vlastním vášním. To dochází až do krajností, na sci-fi conu je teď třeba věnovaný program seriálu My Little Pony, kde se fanoušci převlíkají za poníky a chodí tam s modrými parukami. Tohle kdyby viděl předrevoluční fanoušek, tak by si klepal na čelo. Pravděpodobně by je vyobcovali z nějakého conu, protože za nás bylo všechno takové vážné a seriózní. Čirá zábava se rozproudila až s kulturním uvolněním. My to brali jako poslání a dělali i věci, které nás ani tolik nebavily, jenom proto, aby někdo další začal chodit do našeho klubu a dozvěděl se o sci-fi.

Co vás z fanouškovských rutin nebavilo?
Přepisování textů do fanzinů, když to nebyly vaše texty nebo povídky, byl to vopruz. Vydavatel fanzinu a jeho pomocníci dostali třeba štos textů od autorů a museli je naťukávat na cyklostylové blány. Nic z toho neměli, jenom dobrý pocit, že vyšlo nové číslo. Ale o tom je to fanouškovství – člověk to dělá z nezištných důvodů.

Čtěte také

Ve stejném roce, kdy jste dokončil svůj slovník, vyšlo první číslo magazínu Živel, který byl nositelem kyberpunkové osvěty na zdejší alternativní scéně.
Živel jsem začal vymýšlet na nějakém conu s kamarádem Longinem Wdowiakem, což byl taky milovník sci-fi. Říkali jsme si, že nás kromě toho zajímá současná moderní kultura a že se jí tady nevěnuje žádný časopis. Vycházel akorát Mladý svět, který se tvářil, že je časopis pro mladé, ale spíš ho četli naši rodiče a prarodiče. Od toho okamžiku vedla ještě dlouhá cesta, ze začátku to bylo jenom kavárenské povídání. Byl to takový, dá se říct, perestrojkový myšlenkový projekt – kolem roku 1987–8 se totiž začalo uvolňovat to, o čem se může psát. Pak jsme potkali partičku nadšenců z Brna, studovali grafiku a malířství a měli podobné záměry jako my. Když jsme se spojili, vznikl Živel. Mí přátelé scifisti to brali jako dezerci od žánru, ale já se naopak cítil osvobozený. Byl jsem už trošku starší a měl pocit, že svět je zajímavější, víc než jenom science fiction.

V prvním čísle vyšel rozhovor právě s jedním z mluvčích kyberpunku Brucem Sterlingem. Jak jste se k němu dostali?
Rozhovor jsem dělal já a kamarád Petr Krejzek, počítačový grafik a dodneška velký tahoun Živlu. Bruce byl zvědavý, co se děje ve východní Evropě. Vždycky ho to lákalo. Až do té míry, že se před pár lety dal dohromady s jednou filmařkou z Jugoslávie, opustil rodinu a nějakou dobu s ní žil, ale to už skončilo, tuším. Nejspíš to bylo přes naše kontakty z Ikarie, vydávali jsme sci-fi povídky jak od Bruce Sterlinga, tak Williama Gibsona a byli jsme s autory v přímém kontaktu. Nevyužívali jsme agenty. Prostě nám Bruce napsal, že přijede, my ho čekali na letišti a on najednou vystoupil v černé kožené bundě jako správný kyberpunker. Byl strašně žoviální, až takový přátelský a mírný člověk, navíc strašně užvaněný. Podle mě jsme do toho čísla udělali nejlepší fotografický portrét vůbec. Petr ho fotil na deskový fotoaparát v Jilské ulici, kde byl známý undergroundový klub – tam se Ivan Martin Jirous svlíkal a opíjel. To byly krásné časy, kdy se undergroundy protínaly a Živel okolo těch center rotoval.

Jaký je po těch letech váš současný kontakt se sci-fi?
Pořád mě zajímá představa, že je před námi budoucnost, která bude radikálně odlišná od přítomnosti – to, jak technologie změní náš způsob života. Zajímá mě, jak se přesouváme do digitálního života a žijeme jednou nohou, nebo někteří oběma, ve virtuálním světě. Tohle všechno je blízké sci-fi, kyberpunku a tématům, kterými se zabýval Živel. Je to fascinující. Zajímá mě sci-fi jako modus, jak přemýšlet o světě a současnosti. Jiné kulturní produkty nejsou schopny se vyjadřovat k civilizaci jako celku, zato sci-fi je pro to ideální.

autor: Miloš Hroch
Spustit audio