Šíp letící vstříc vlastnímu osudu. Po 20 letech vychází stěžejní sbírka Ariel básnířky Sylvie Plath

29. březen 2017
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Sylvia Plath

Sylvia Plath psala jako jedna z prvních žen o depresích a úzkostech a dodneška zůstává symbolem zpovědní tvorby. Jan Zábrana s překladem jejích básní bojoval celých 20 let, souborně vycházejí právě teď v třetím vydání. Sbírka, po jejímž dokončení si autorka dobrovolně vzala život, stále promlouvá jasným a bolestným jazykem (sebe)destrukce.

V předsíni londýnského bytu, kde Sylvia Plath bydlí se svými dětmi, čekají ještě nerozbalené autorské výtisky románu Pod skleněným zvonem. V té době jí vyšel v Anglii pod pseudonynem Victoria Lucas. Plath se brzy stane hrdinkou z nášivek – a román zásadní četbou pro mnoho mladých žen a dívek – i zkratkovitě používaným popkulturním odkazem. Objevuje se třeba v devadesátkovém romantickém filmu Deset důvodů, proč tě nenávidím, jehož hrdinkou je Kat – feministka oddávající se poslechu riot grrrl kapel a četbě Pod skleněným zvonem. Sama Plath o něm mluvila jako o komerčním dílku, psaném pro peníze.

Na stole v kuchyni už čeká dokončený rukopis sbírky, na které v posledních měsících usilovně pracovala. Vstávala brzy ráno před probuzením svých dětí a snažila se pro svou tvorbu utrhnout co nejvíce času. Název Ariel sbírka nese podle jedné z básní, vychází až posmrtně, díky jejímu manželovi, básníku Tedu Hughesovi. V českém překladu od Jana Zábrany poprvé až v roce 1984.

Plath se vypisovala sama ze sebe, ze světa a okolností, ve kterých musela fungovat. K lepšímu pochopení básní je tak zapotřebí znát alespoň některé fragmenty jejího života. V Ariel se odráží všechny tíživé události. Vyrovnávání se se ztrátou milovaného otce, akademika a odborníka na včelařství, který zemřel, když jí bylo osm. Deprese a úzkostné stavy, které se opakovaně vracely a dvakrát ji dovedly k pokusu o sebevraždu. Zároveň se u ní už od útlého věku začalo projevovat obrovské literární nadání, díky kterému se dostala na stáž v redakci časopisu Mademoiselle v New Yorku (zkušenost zpracovala v románu Pod skleněným zvonem) a později získala Fullbrightovo stipendium na Cambridge. Potkala tu svého pozdějšího manžela Teda Hughese. Po šesti letech společného soužití v Anglii i Americe, kde se pokoušeli uživit se psaním, se kvůli Hughesově nevěře odloučili. I tato hořká zkušenost, stejně jako mateřství, její dřívější hospitalizace v psychiatrické léčebně a léčba elektrošoky se ozývají ve sbírce Ariel. Její básnické dílo ale nelze redukovat pouze na prosté „vypisování se“ z těchto událostí.

„Strkám ruce do plamenů. Nepálí to,“ píše v básni Červencové máky. Svět ve sbírce Ariel je neutěšený a skličující. Bolest a melancholie, touha opustit tělo. Nemocniční prostředí, kde tělo je jako „oblázek“, o který se starají sestry, své jméno a šaty odevzdává taktéž jim, nemusí dělat nic a zbývá z něj jen tělesná schránka, kterou touží opustit. V jejím časoprostoru je vše vypjaté a pochmurné. Odehrává se tu věčný souboj autorky samy se sebou. Smrt není děsivá, nýbrž skýtá konečné a klidné spočinutí.

Sylvia Plath psala jako jedna z prvních žen o hospitalizacích na psychiatrii i o věčném rozporu mezi tím, co se od ní očekává a co od sebe a nekonečného souboje dvou světů čeká ona sama. Černobílá temnota její nejvybroušenější sbírky zůstává pro své zrcadlení v (jejím) reálném životě knihou, ke které má smysl se opakovaně vracet. Jako jedna z mála nechává nahlédnout čtenáře tak hluboko do svého nitra. Ten pak nachází nejednu podobnost se sebou samým.

Spustit audio