Slovenští novináři cítí odpovědnost za budoucnost, v Česku je to slabší, říká Martin M. Šimečka

Filip Zajíček, Martin M. Šimečka a Kirill Ščeblykin
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Filip Zajíček, Martin M. Šimečka a Kirill Ščeblykin

„Názorově jsme si hodně blízcí, ale generační odlišnost cítím velmi dramaticky. Můj život se vyvíjel úplně jinak než život mých kolegů. Myslím si, že má životní zkušenost je v tomto smyslu nepřenosná,“ tvrdí novinář Martin M. Šimečka. O selháních českých a slovenských intelektuálních elit i polistopadovém vývoji s ním několik měsíců mluvili jeho mladší kolegové Filip Zajíček a Kirill Ščeblykin, aby výsledky shrnuli v právě vycházející knize Jsme jako oni.

Česká a slovenská žurnalistika se od 90. let razantně proměnila. Společnost se dnes potýká s boomem alternativních médií. „Podíl Ruska na tomto fenoménu nelze podceňovat. Rusko se ale snaží ovlivňovat to, co už tu je. To, že část českých a slovenských novinářů je stejně konformní jen proto, že potřebují plat, to tu bylo vždycky. Už v 90. letech mě šokovalo, že někteří novináři, kteří mají mít svou nezávislost napsanou na štítě, to tak nemají,“ míní Šimečka. „Dokonce bych řekl, že je to dnes to v českých médiích ještě horší než na Slovensku,“ dodává.

Důvodem je podle Šimečky fakt, že si slovenská novinářská obec prošla zkušenostmi s bývalým premiérem Vladimírem Mečiarem. „Oni už vědí, jak je riskantní se nechat manipulovat nebo být prodejný. Uvědomují si, že tím ohrožují demokracii. Na Slovensku vyrostla celá generace novinářů, kteří si uvědomují svoji odpovědnost za budoucnost společnosti. Mám pocit, že v Česku je to slabší.“

Jakou cestou by se ale česká a slovenská média měla vydat, aby byla ve společnosti stále relevantní? „Musíme dělat hloubkové analýzy. Vyžaduje to sice prostředky, ale když se podíváte na počty předplatitelů The New York Times, tak zjistíte, že jsou na historické výši. Rezignovat na obsah jen proto, že po něm není poptávka, je špatně. Podle mě ani neplatí premisa, že by po něm poptávka nebyla,“ říká redaktor Deníku N a spoluautor knihy Kirill Ščeblykin.

Filip Zajíček, Kirill Ščeblykin – Jsme jako oni

„Dnes se ukazuje, že tyto úspěšné modely existují. Já sám pracuji v médiu, které má za 4 roky 35 tisíc předplatitelů a je v zisku,“ reaguje Šimečka. „V tvrdých datech se ukazuje, že naši čtenáři chtějí mít dlouhé texty, hluboké analýzy, kvalitní eseje a reportáže. Je část lidí, kteří jsou ochotni za to platit.“ Kvalitní novinařina nebude mít podle Šimečky v našich poměrech nikdy statisíce čtenářů. „Je ale důležité, aby existovala, protože část veřejnosti ovlivňuje. A ukazuje se to právě v případě Ruska. To, že Rusko dnes usiluje o to, aby rozbilo západní svět, je zjevné. Rusko říká, že pravda neexistuje. Všichni lžou. Tím pádem pravda není, a když nemáte pravdu, tak se vám hroutí systém. Je důležité o tom psát. Ale ještě důležitější je přijít na to, proč to Rusko dělá. Prostě proto, že má strach ze Západu a cítí se obklíčené. Rusko není říší zla. Má své důvody. A když to pochopíme, tak můžeme o světě uvažovat lépe a vyhnout se chybám,“ dodává.

„Kdyby se Veselovský choval jako Plesl, z DVTV bych odešel,” říká Filip Zajíček

Filip Zajíček

„Jednou bude Jaromír Soukup v učebnicích jako příklad špatné žurnalistiky, Jaroslav Plesl je facka do tváře poctivým novinářům,“ říká kriticky o kolezích z médií Filip Zajíček. Sám je součástí týmu online televize DVTV, kterou v rozhovoru zase před kritikou obhajuje. Jaká jsou česká média z pohledu mladého novináře a pozval by k rozhovoru rasistu? K čemu je pořad DVTV Apel?

Stejně jako v jiných oborech i v žurnalistice chybí peníze, a část novinářů tak například pracuje pro více redakcí nebo si přivydělává i v jiném odvětví. Rozvolňují se tak parametry toho, kdo je a kdo už není novinářem. „Pojem novinář je dnes mnohem více tekutý, než byl dříve,“ myslí si Filip Zajíček z DVTV. „Dnes se také řeší, jestli je novinářem bloger. Blog se nemusí snažit o to, aby našel pravdu. Nevztahují se na něj stejná pravidla jako na novinářskou etiku v redakcích. V tomto bych byl opatrný. Podle mě je správné říkat blogerům blogeři a novinářům novináři,“ doplňuje Šimečka.

V jedné ze svých odpovědí v nové knize vyjádřil myšlenku, že společnost nedebatuje. Říká, že „umění dialogu je v krizi v celé střední Evropě a to je problém, protože hledání pravdy a pátrání po ní v dialogu s druhou stranou je klasický nástroj liberalismu“. Může ale fungovat bez těchto nástrojů systém zastupitelské demokracie?

„Nemůže. Právě proto jsme v krizi. Je to zákopová válka názorových skupin, které nechtějí vnímat druhou stranu. Roste pak paranoia. Takto to dlouho nepůjde. Může se stát, že zvítězí jedna strana jen dočasně, protože ta druhá se bude cítit utlačována. Nikdy pak nebude společenská shoda na základních společenských principech a demokracie nepřežije. Věřím ale v to, že časem panika z budoucnosti opadne. Část voličů populistů zjistí, že to není řešení, a vrátí se k racionalitě. Je to naděje, a musíme pracovat na tom, aby ta skutečnost byla přístupná lidem, kteří o ni budou mít zájem. To je úloha novinářů,“ říká Šimečka.

Proč Martin M. Šimečka viní za současný stav demokracie intelektuály a někdejší revolucionáře? Co dělají mladí opinion makeři, intelektuálové a novináři pro to, aby byli autoritou pro nejmladší generaci? A k jakým novým hodnotovým ideálům se může společnost přihlásit? Poslechněte si celý rozhovor Filipa Titlbacha s Martinem M. Šimečkou, Kirillem Ščeblykinem a Filipem Zajíčkem.