„Snažím se svůj život přizpůsobit tomu, abych mohl psát,“ říká Miroslav Pech

„Když jsme se se ženou dozvěděli, že budeme mít dítě, říkal jsem si, že by bylo fajn zkusit napsat něco jako embryonální deník. Jako Kdopak to mluví, akorát obráceně. Bylo to docela napínavé, protože jsem do poslední chvíle nevěděl, jak to dopadne,“ popisuje Miroslav Pech, jak vznikal Otec u porodu. S jeho vydáním původně nepočítal, ovšem postupně začal své zápisky stále více beletrizovat. „Asi tak po měsíci psaní mě napadlo, že by to nemusel být jen deník, ale příběh.“

Téměř vzápětí po dopsání téhle novely se vrhl na něco úplně jiného – horor. „Dlouho jsem chtěl přejít víc do žánru, horor je můj oblíbený od dětství. Vlastně jsem se Mainstreamem vrátil k žánru, se kterým jsem tak trochu začínal, ale nikdy jsem ho nepublikoval,“ vysvětluje Pech. „Oslovujou mě hlavně hardcore horory, které dokážou člověka vyšokovat, žádné bububu. Nemusí to být jen krev a vyhřezlá střeva, některé dokážou šokovat jen na základě myšlenkových pochodů.“

„Nechtěl bych být na vašem místě“. Cobainovi žáci je román o generaci Y ze sídláku

• Upravit
• Smazat

Mladý spisovatel Miroslav Pech se vždycky zajímal o outsidery. Tentokrát o nich vypráví v románu Cobainovi žáci, ve kterém sleduje dospívání kluka z malého jihočeského města. Putuje od Beatles k Nirvaně, od kytary ke krabičákům a lysohlávkám, od učňáku k práci v továrně.

Vedle aktuálních knih, které teď vyšly, jsme se s Miroslavem Pechem bavili i o tom, jak a hlavně proč vlastně píše. „Myslím si, že jsem se s tím nutkáním už narodil. Nedělám to kvůli penězům, těch z toho mám fakt málo, mám civilní zaměstnání. Teď dělám posunovače na dráze, šíbuju mašiny,“ vypráví Pech, který už dřív odešel z novin právě proto, že při téhle práci nebyl schopen psát i vlastní texty. „Snažím se svůj život přizpůsobit tomu, abych mohl psát, i když třeba málo a i když moc nevím proč. Cítím, že ke svému životu psaní potřebuju.“