Snové písně George R. R. Martina zpívají o vesmíru plném melancholie
Většina lidí zná George R. R. Martina jako autora předlohy seriálu Hra o trůny. Ať už vám naskočí asociace jako „průkopník realistické fantasy“, „sadista, který nechává umírat sympatické postavy“, případně „ten pomalý spisovatel, který umře, než stačí dopsat svůj obří epos“, vězte, že Martin je v literární fantastice daleko důležitější figurou, jejíž význam sahá daleko za Zeď země Westeros. Ukazuje to i sbírka jeho starších povídek Snové písně.
Snové písně jsou obzvlášť dobrým pohledem do vzdálených vesmírů Martinových povídek odehrávajících se mimo svět Hry o trůny. Kniha je totiž rozdělená do několika oddílů, ke kterým Martin napsal obsáhlá úvodní slova. Můžeme tak sledovat jeho kariéru až do dětství, kdy budoucí tvůrce hltal superhrdinské komiksy. Martin patří do generace spisovatelů, kteří začali psát na přelomu šedesátých a sedmdesátých let, což byla zlatá éra komiksových a scifistických fanzinů. Autorovy první práce, z nichž některé si můžeme přečíst i ve sbírce, ostatně vyšly právě ve fanovských periodikách.
Kniha ale sleduje i jeho profesionální dráhu povídkáře, který s oblibou míchal dohromady prvky kosmické sci-fi, hrdinské fantasy i hororu. Najdeme tu jeho slavnou povídku Písečníci o kolonii exotických mimozemských brouků, kteří začnou uctívat svého majitele jako boha. Excelentním příkladem kosmického hororu je i novela Netopýři, ve které se Martinovi podařilo vytvořit originální mix s ozvuky Scottova Vetřelce i Hitchcockova Psycha (podle tohoto textu mimochodem v současné době vzniká televizní seriál Nightfliers). Do žánru fantasy zase autor přispěl povídkou Ledový drak, o které sám píše, že v ní vytvořil úplně nové originální monstrum – draka složeného kompletně z ledu.
V sedmdesátých letech se také spousta autorů sci-fi odmítala spokojit s tím, že žánr má pověst dobrodružných příběhů pro mládež, založených na „tvrdých“ vědách a technologiích. Hnutí nová vlna vneslo do fantastiky experimentálnější přístup a vlivy převzaté od seriózní literatury. Jak už vyplývá z předchozích řádků, Martin byl od malička fanoušek klasické sci-fi a komiksů. Jeho povídky nejsou tak avantgardní jako některé novovlnné texty, ale i tak se dívají na světy tehdejší kosmické sci-fi a hrdinské fantasy dospělejším pohledem.
Martinovy povídky jsou hodně zaměřené na prožívání postav a jsou plné prudkých emocí. Láska, žárlivost, touha po pomstě, smutek, to vše se v jeho textech zmocňuje hrdinů s obrovskou silou a naprosto předurčuje jejich jednání. Už v jeho raných textech se objevují motivy, které pak tvůrce rozvinul v Písni ledu a ohně, eposu, který inspiroval Hru o trůny. Martin nevypráví o nebojácných hrdinech, ale spíš o obyčejných lidech, kteří bloudí uhrančivým, ale nemilosrdným vesmírem. Jeho nejlepší texty jsou plné melancholie a pocitu nenaplněnosti.
Tématem mnoha jeho povídek je osamělost a odloučení. Občas Martin tyhle motivy přežene až do nadměrně bolestínských poloh, jako v povídkách Druhý stupeň osamění nebo Chlap z masovny. Ve slavné povídce Píseň pro Lyu ale excelentním způsobem vypráví o touhách sdílet s ostatními bytostmi své pocity. Horor Hruškovitý je zase působivou paranoidní fantazií o outsiderech žijících v našem okolí.
Cyklus Píseň ledu a ohně je nepochybně Martinovým spisovatelským vrcholem, který z něj udělal klasika. Přesto sbírka Snové písně ukazuje, že už dříve dokázal ke svým čtenářům promlouvat na autora sci-fi žánru literárně nezvykle kultivovaným hlasem.
Více o nábožném hmyzu, druhém stupni kosmického osamění a hruškovitých outsiderech si poslechněte v nejnovějším díle Ektoplasmy.
