Spotify není lék na porouchaný hudební průmysl
O tom, že hudební průmysl už několik let zoufale hledá prodejní modely, které by vhodně kopírovaly nové způsoby konzumace, asi není potřeba obšírně vyprávět. Přechod z fyzických nosičů na digitální downloady průmyslem pořádně zahýbal, teď to vypadá, že i formátu MP3 stejně jako staršímu sourozenci kompaktu už taky pomalu zvoní hrana.
Když se někdy před třemi lety začalo poprvé psát o streamovacích službách, které budou fungovat jako obří internetové jukeboxy, z nichž se k lidem povalí hudba, zdálo se, že je na obzoru nová revoluce. Její tváří se stala severská společnost Spotify, která našla společnou řeč s velkými nahrávacími společnostmi a brzy se mohla pochlubit miliony předplatitelů.
Pro posluchače je streaming velmi pohodlný – kliknu a poslouchám. Spokojené jsou i velké labely, které navíc cítí šanci, že by tento model mohl zasadit smrtelnou ránu jejich odvěkým nepřátelům pirátům. Jenže co muzikanti? Třetí vrchol tohoto trojúhelníku oplývá zatím zdaleka nejmenším nadšením. Zisky z přehrávaných skladeb jsou mizivé a dost možná ještě požírají i další potenciální možnosti příjmu. Nedávno dal na Twitteru svoji frustraci najevo Nigel Godrich – producent Radiohead a člen skupin Atoms For Peace a Ultraísta, jejichž desky nechal odstranit z katalogu největší streamovací služby. „Odcházíme ze Spotify... Takhle už to nemůže dál pokračovat... Malá zbytečná rebelie...“ Jeho parťák Thom Yorke o chvíli nato dodal: „Nenechte se mýlit, noví umělci, které objevíte na Spotify, zaplaceno nedostanou. Místo toho se blahem tetelí majitelé akcií. Jednoduchý.“
Godrich a Yorke nejsou rozhodně první, kdo kritizuje nízké odměny za streaming, jen se přidali do všeobecného chóru, v němž už jsou třeba Patrick Carney z The Black Keys, členové Pink Floyd nebo Four Tet. Odpověď Spotify by se dala parafrázovat českým překladem refrénu jednoho gospelu: „Jednou bude líp. Jednou budem dál.“ Až bude více předplatitelů. Jenže bude to vůbec někdy? Třeba podle minulý týden zveřejněných statistik považuje 84 procent Britů cenu 10 liber (300 korun nebo dvě piva v britské hospodě) za měsíc poslouchání hudby přes streamingovou službu za příliš vysokou. 70 procent respondentů raději poslouchá hudbu přes YouTube, další (46 procent) ilegálně stahují. Konzumenti si jednoduše navykli, že hudba je zadarmo. Kdo nebo co je přesvědčí, že by se to mělo změnit?
Celá současná krize hudebního průmyslu je bohužel důsledkem porouchaných vztahů mezi hudebníky, distributory a fanoušky. Všichni se navzájem potřebují, ale zároveň si soustavně hází klacky pod nohy. A řešení? To je v nedohlednu a streaming jím rozhodně není. Internetový vodovod vlastně jen podtrhuje spotřební povahu hudby, čímž si průmysl pod sebou podřezává větev – vyrábí další pohodlné konzumenty, pro které je hudba jen kulisa, za níž vlastně ani není důvod platit více než jen nějaké drobné. Budoucnost tak není v jednotném modelu, ale v nejrůznějších alternativách, které vztahy fanoušků, distributorů a muzikantů nastavují různým způsobem. Popové hvězdy ať si lidé poslouchají na streamu, interpreti na nezávislé scéně můžou naproti tomu těžit z přímého kontaktu s fanoušky, kteří rádi zaplatí za jejich nahrávky na fyzických nosičích nebo půjdou na koncert. Když Godrich a Yorke stáhli svoje alba ze Spotify, udělali asi to nejrozumnější, co mohli, ukázali, že si váží své hudby natolik, že se nepotřebují fanouškům podbízet za každou cenu.
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
